Hmm, tak prázdniny za sebou zaklaply dveře. A tak hned první ráno v 6.40 hod, v dobu pro mě nezvyklou, stojím přede dveřmi o dva vchody dále od našeho a ospale mžourám na sjíždějící výtah. Chtěla jsem sice dnes ráno zajít za svou zubní lékařkou, ale potomstvo mi připravilo jinou kratochvíli. Můj synáček vede za ruku jednoho svého synka, druhého má na ruce. Starší radostně odchází za školkovým dobrodružstvím. Našeho nejmladšího, právě dvouletého benjamínka, přejímám do své náruče já. Je mrzutý, neb byl svým tatínkem kruťasem vyrušen ze svého batolecího snění.
Přicházím s ním domů, je docela těžký. Drží na mě jako přilepený a nešťastně pokňourává. Cestou do obýváku odkopávám pantofle, sundavám a trousím botky z dětských nožiček a usedáme do křesla. Dělám si pohodlí, mrně mě následuje. Spočinulli jsme bříškem na bříšku, hlavičku si položil na má prsa a pomžourává, očka jako škvírečky. Sem tam stočí kukadla vzhůru, podívá se na mě a pomalu se uklidňuje. Cítím na svém těle, jak pravidelně oddychuje a je mi krásně. Za chviličku mu spadla víčka docela.
Možná se mu zdá, jak jsme včera spolu dováděli v bazénu, kdo ví. Sem tam pohne ručičkou nebo nožkou, povzdechne si ze sna a spí dál. Brní mě ruka a nohy také začínají dřevěnět, ale tu nečekaně krásnou ranní chvíli s věrným otiskem svého tatíka na klíně si užívám tak blaženě, že ani nedutám. Na chvilku jsem také usnula, ale pak se probírám a hladím ho po vláskách. To by se mi v bdělém stavu těžko podařilo.
Dědeček jen zavrtěl hlavou a zase zmizel. Připadalo mi, že ta něžná chvíle nikdy neskončí. Ale najednou otevřel kukadla, slezl a jakoby nic odkráčel stavět komín ... však také bylo už půl deváté.