Jedním klikem jsem ukončila týdenní práci. Povrchně bez přísné elegance jsem do kabelky naházela mobil, brýle a kapesníky. Kytičkám v „kbelících“ jsem dopřála slušnou dávku kohoutkové vody a bez koukání do zrcadla jsem si okolo krku obtočila mohutný šátek od Desigualu. Z pootevřených dveří kanceláře, kterými před chvilkou proklouzla kolegyně, na mne pošilhával očekávaný víkend.
„Juchůůů, je tu dvoudenní volnóóóóóó!!!“, křičel mi můj vnitřní hlas přes obtočený šátek a z nevyřčených písmenek mi maloval úsměv, neboť jsem se radovala a těšila z toho, že se dlouze vyspím, hezky do růžova, jak říkával můj tatínek, také trošku polenoším a především, nebudu chvátat, bude ze mne „slimouš obecný“. „Jo – jasně, kecám!“, lenošit moc neumím. Vždyť ono by to ani nešlo. Doma mne totiž čeká můj milovaný parťák, který nepřetržitě přešlapuje na zápraží, aby nám odstartoval další toulavou akci. „Kam?“, ptáte se?
V onen víkend jsme se jeli podívat na zámek Loučeň.
Tento neveliký romantický zámek se nachází nedaleko města Nymburk a je znám expozicí české větve rodiny Thurn –Taxis a jejich životního příběhu na zámku na přelomu 19. a 20. století. My však více preferovali v jeho souvislosti Labyrintárium. Nenechte se mást, vůbec nejde o bludiště v akváriu, nýbrž jde o jedinečnou českou atrakci, údajně jedinou v Evropě, kterou naleznete přímo v areálu zámeckého, 23 hektarů rozlehlého, krajinářského parku. Atrakcí se míní soubor 12 labyrintů a bludišť (11 podle projektů architekta Adriana Fishera z Anglie), které když poctivě probloudíte, pochopíte, proč jednou bloudíte v bludišti a proč jindy bloudíte v labyrintu. Jak by matematik řekl: Každý labyrint je bludištěm, ale ne každé bludiště je labyrintem.
V bludištích (klasických) jsem opravdu bloudila, pobíhala jsem v nich jako laboratorní myš hledající pamlsek. Opakovaně jsem vcházela do slepých uliček, soumarsky se vracela na dílčí rozcestí, často si volila nesprávný směr složitě větvené cesty, bylo mi hádankou nalézt střed, případně východ. To labyrinty byly jiné kafé, ty jsem procházela bezmyšlenkovitě – ono ani jiné cesty nebylo. Labyrinty mají jednoznačnou trasu. V popisných tabulích bylo psáno, že se využívají ke skupinovým rituálům či meditacím, neboť mají schopnost dobít naši ubývající energii. Jakmile jsem si to přečetla, už mne z labyrintů nedostali, chodila jsem po jejich vyznačené cestě s přivřenýma očima a pobrukovala si divný hrdelní zvuk, dobíjela se vesmírnou energií, než mne vystrnadily rodinky s hulákajícími ratolestmi.
Magický Královský labyrint, vybudovaný v roce 2016 k sedmistým narozeninám českého krále Karla IV. jsem si z travnatého valu nad ním dlouze prohlížela. Uvádí se, že byl sestaven podle středověkých předloh a disponuje nejen mystikou středověkých čísel, ale že jeho vlastní energetický náboj umocňují tzv. „zářiče“ z drahých kamenů. Potvrdit to nedokáži, avšak jak jsem jej zkoumala z trávy, bylo mi příjemně a přemýšlela jsem, zda-li by působením tohoto labyrintu něco tklivého zkomponoval Bedřich Smetana, který park a zámek ve své době navštěvoval.
Krásně naladěná jsem opouštěla zámek s jeho letitými stromy a rybníčky v upraveném parku. Panu zahradníkovi jsem u brány uštědřila hlubokou poklonu s díkem za popisky stromů, které mne prověřily z botanických znalostí. Opět jsem trávila čas na krásném místě v naší úžasné české zemi. Ani trochu nelituji, že jsem poslechla svou toulavou vášeň a sobotní aktivitu "slimouše" odložila na nedohledno.