V sobotu zrána (10.6.2017), po úplňkem prozářené noci, bylo poctivě zataženo. Šeď mračen zdaleka nevěštila slunečnou změnu. Lilo jako z konve.
„Přijde vůbec někdo?“, ptala jsem se svého nitra a na chvilku jsem zavřela unavené oči. Na jejich pozadí, na vlnkách stále bolestně palčivých slz, se mi zrcadlila tvář mé milované maminky, která nedávno odešla tam nahoru k nebesům. Usmívala se. Výraz měla stejný, jako tomu bylo v hospici, když jsme obě se sestrou mamince slíbily, že pro ni budeme organizovat pochod okolo Zlína, až si ji andělé odvedou. Všechny tři jsme už věděly, že přijdou brzy.
Otřela jsem si zvlhlé tváře a běžela se podívat z okna směrem k zastávce městské hromadné dopravy, kde bylo podle plánu stanoviště startu akce zvané „Pochod pro Boženku“. K mému údivu se u lavičky již utvářel hlouček opláštěnkovaných turistů, který se s pomalými minutami zvětšoval, až zaplnil celý prostor pod stříškou.
Popadla jsem se sestrou krabici svatebních koláčků, láhev Bechera a knihu účastníků a nedbajíce provazců deště, které se nám zavrtávaly bezohledně do suchého oblečení, běžely jsme přivítat odhodlané účastníky. Napočítala jsem jich 32 včetně dvou dam i z Bratislavy. Hotová mezinárodní akce! Kdo se podepsal do knihy účastníků, byl za odplatu dekorován kytičkou. A aby byla nastavena jednotná startovací teplota, každý kvítkem označený jedinec dal si panáčka Bechera a zajedl ho tvarohovým koláčkem.
„Startujeme!!!!“, volám.
„Společné startovací focení!!!!“, volám ještě silněji.
Když jsme byli zesardinkovaní na zastávce pod stříškou, do cvaknutí fotoaparátu zaburácel v tichu ospalého sídliště sborový pozdrav „…na Boženčin pochod – Z D A R!“ Byla odstartována 12ti kilometrová túra. Déšť opravdu nikoho neodradil. Všichni měli naši maminku moc rádi. Prošli jsme strmým kopcem přes Příluky na Štákovy paseky, pak zamířili s malými zastaveními a výhledy do Kostelce, kde v tamní restauraci, posíleni tu zelňačkou, tu bramborákem nebo dýňovým rizotem, rozcházeli se postupně domů.
Těžké smutné mraky ustoupily malým beránkům, aby si mohly hrát kopanou na blankytné louce s rozverným sluníčkem. Všichni jsme společně zavzpomínali na „naši Boženku“ a uctili památku krásné osobnosti, ženy, která neodmyslitelně žila ve Zlíně a pro Zlín, která se zapsala do srdcí mnoha generací zlíňáků, ženě - ryzí sportovkyni, která nikoho a nic neošidila, ani sama sebe. Bylo to prima. Bezpochyby jsme si slíbili, že příští rok „ve stejnou dobu“.