Další české, slovenské a židovské stopy jsme jeli hledat na ukrajinsko-rumunské hranice do města Solotvino. Město odděluje od Rumunska řeka Tisa, po které je pojmenován i nejznámější ukrajinský koňak TISA. Solovino je menší městečko, které se díky nové zástavbě, milionářským domům, rychle rozrůstá. Již v římských dobách se tady těžila sůl. Po těžbě soli zde vznikla jezera, která jsou Mrtvým mořem Zakarpatí. My jsme měli možnost se zde vykoupat a zkusit jeho léčebné účinky. Okolí jezer je lemováno množstvím dřevěných chat a chatiček, kam jezdí Ukrajinci na dovolenou. Československá stopa je budova nádraží, která slouží dodnes.
Siněvirské jezero je hrazené jezero, vzniklé pravděpodobně zemním sesuvem, za kterým vznikl vodní bazén. Jezero jsem již navštívila podruhé. Kolem jezera vede okružní chodník, na břehu stojí prodejci s medem. Jsou to různé místní druhy. Já jsem si koupila med zelený a žlutý. Zaujala nás plastika umělce Ivana Bradyho, zobrazující Sini a Vira, kteří dali dle pověsti jezeru jméno. Podle legendy byl Vir mladý a chudý horal a Siň byla krásná dívka z dobré rodiny. Rodiče lásce nepřáli a nechali Vira zabít a pohřbít v lesích. Siň na jeho mohyle plakala tak dlouho, až naplakala celé jezero vody. Uprostřed jezera ční malý ostůvek - údajně mohyla Virova hrobu.
Pro mě bylo neznámé město s názvem Ivano-Frankivsk. Město bylo založeno v roce 1663 a původně získalo název Stanislawow podle Stanislava Potockého. Později bylo město začleněno do rakouské říše. Začátkem 20. století bylo město na krátkou dobu součástí Polska, ale nakonec po II.světové válce se stalo územím SSSR. Dne 9.11.1962 se název města změni ze Stanislawow na Ivanovo-Frankivsk. Název je podle ukrajinského básníka Ivana Franka.
My jsme navštívili palác Potockých. Dnes už jen brána s rodným znakem připomíná bohatou minulost paláce. Z paláce je jen kousek do proslulé tržnice. Budova je dokonalým příkladem sovětské architektury a připomíná mnoho cirkusových budov. Návštěva tržnice je skutečným požitkem pro všechny smysly. Obdivovali jsme celou paletu barev a cítili všechny čerstvé produkty. V městě je vidět mnoho pozůstatků secesních domů z doby Rakouska-Uherska. Před hotelem, kde jsme bydleli, stojí socha básníka, po kterém je město pojmenováno.
Život v současné době na celé Ukrajině je velmi těžký a složitý, obzvlášť pro ženy a hlavně pro seniory. Průměrný důchod se pohybuje od 1500-2500 hřiven, což je v přepočtu našich 1400-2400 Kč. Ceny základních potravin jsou ve stejné výši jako u nás. Např. máslo stojí v průměru 40-45 hřiven. Proto většina seniorů pracuje, protože jinak by se neuživili. Muži většinou odcházejí za prací do zemí EU, a tak většina práce leží na bedrech žen a starých lidí. Velmi laciný je oproti tomu alkohol či cigarety.
Zakarpatí bylo vždy chudý kraj, plný pracovitých lidí. Nejvíce pro rozvoj této oblasti učinila bývalá vláda I. republiky, kdy do rozvoje infrastruktury investovala nemalé finanční protředky. Proto stopy Čechoslováků jsou stále tak zřetelné. V Zakarpatí chybí kvalitní silnice. Ty stávající jsou plné obrovských děr a výmolů. Místní lidé tvrdí, že za neutěšený stav silnic mohou oligarchové, kteří peníze utratili za svá honosná sídla..
Cestou z Ivano-Frankoviska jsme navštívili jeden z židovských hřbitovů, kterých je na Podkarpatské Rusi mnoho. Hřbitovy jsou většinou ponechány svému osudu, ze silnice jsou vidět pouze zarostlé pomníky mezi trávou. Ten, který jsme navštívili, je opečováván ukrajinskou rodinou a ti nám dovolili se na hřbitov podívat..
V ubytovacích zařízeních, kde jsme bydleli, bylo čisto, některé jídlo se dalo i občas jíst, např. boršč byl velmi chutný. Jinak úroveň podávaného jídla byla velmi nízká. V restauracích je dlouhá čekací doba a obsluha spíše žádná.
Podkarpatská Rus je opět opomíjenou oblastí Ukrajiny, i když může v oblasti turismu mnoho nabídnout. Mladí lidé se hodně učí i v základních školách angličtinu a hotelový personál také tímto jazykem hovoří.
V posledním povídání se budu věnovat městu Lvov. .