A taky moje dvě přítelkyně ze Schwarzwaldu, které poprvé v životě cestovaly vlakem do Československa. Bylo jim tenkrát sedmnáct, seděly v naší maličké koupelně na vaně a ječely. Vůbec nechápaly, proč se každou chvíli vřítí do bytu horda kluků a zmydlí nás rákoskou. Dnes je jim pětašedesát a dodnes na to s láskou vzpomínají.
Nezapomenutelné jsou pro mě Velikonoce v Luhačovicích. S mužem jsme se brali na Apríla přesně před třiceti lety. První společná pomlázka v hotelu Alexandria a nečekaně vystřelený špunt z láhve sektu. Přímo do oka čerstvého novomanžela. Málem jsme svatební noc prožili v nemocnici. Naštěstí nezůstaly následky, můj muž vidí dobře. Někdy i to, co nemá. Jen šampaňské už nechce ani vidět.
Tak nevím, jestli na ty zašlé časy vzpomínám s nostalgií, anebo s úlevou, že už jsou nenávratně pryč. Velikonoce jsou pro mě dnes kupodivu synonymem klidu a pohody: domácí mazanec koupím v pekárně, zajíčky nemusím. Ani ty čokoládové.
V cibulových slupkách obarvím pár vajíček, upeču dobrou nádivku a hotovo. U branky nezazvoní už ani soused, jedni mladí jezdí pravidelně na hory a můj malý vnouček jede s rodiči na Moravu ke druhé babičce. Takže jediným koledníkem bude opět můj muž. Ale pozor, změna! Ten letos nevyrazí po snídani na pomlázku ke své máti, neteři a svojí bývalé, jak to dělá už třicet let... K našemu výročí – tuším, že je to perlová svatba – jsem mu připravila malé překvapení. Koupila jsem pro nás velikonoční víkend v Luhačovicích. A jak to dopadne, to vám řeknu někdy příště.
Veselé velikonoce vám přeje
Hana Švejnohová