Naše vnoučata mají prarodiče nejrůznějších zájmů. Zatímco můj muž v roli dědečka vede od začátku svého nejstaršího vnuka k technickým a sportovním dovednostem, děda v Mělníku ho podporuje ve znalostech přírody. Je totiž vášnivým sběratelem brouků a motýlů…
Dnes Adam víc holduje fotbalu, ale když byl malý, tak pět šest let, můj muž jen smutně přihlížel, s jakou láskou u nás na zahradě jeho vnouček pozoruje v trávě kobylky a pozná kdejakého chrousta…
Jednou takhle seděl Adam pro změnu u mělnické babičky v kuchyni a najednou se jí z ničeho nic zeptal: „Babi, kdy děda zaklepe bačkorama?“ Babičce mále vypadl hrnek z ruky.
„Cože? Copak ty bys chtěl, aby děda umřel?“ Adam se vyděsil.
„Néé, proč to říkáš, babi? Já se jen ptám, kdy zaklepe bačkorama!“ křičel Adámek a do očí se mu draly slzy, jak se cítil ukřivděný..
„A kdes to proboha slyšel?“ zeptala se udiveně babička.
„Děda mi říkal, že až zaklepe bačkorama, tak dostanu tu jeho sbírku motýlů! A já jsem je chtěl mít doma už teď…“ vzlykal Adámek.
Musel to být pro něj pěkný šok. Chtěl vlastně dědovi jen podat pantofle, aby s nimi zaklepal a on by pak mohl mít jeho sbírku motýlů ve svém pokoji! A babička ho obviní, že by si přál, aby děda umřel… Chudák Áda.
Dnes už je mu skoro třináct a při vzpomínce na tuhle historku má záchvat smíchu. Ale hlavně má navždycky jasno, že kvůli motýlům ani broukům se bačkorama rozhodně neklepe…
Hezké vztahy v běhu času vám přeje
Hana Švejnohová