Jedna z nás na své první vnouče teprve čeká, i když je zatím v nedohlednu. Ale ta ostatní, kterými už nás naše děti obdařily (v rozpětí od jednoho roku až k plnoletosti), by občas žasla, čeho všeho jsou jejich babičky schopny, jakkoli to už dnes není taková vzácnost.
Scházíme se už bezmála čtvrt století. Zatím vždycky v soukromí jedné z nás. Pokud se rozhodneme vyrazit do světa, plánujeme to půl roku dopředu. Společně jsme prožily nádherné dny na jihu Francie, nezapomenutelný týden na Floridě a na ostrově Elba. Ale taky překrásný víkend u rybníka Sykovce nebo obzvlášť vysmáté dva dny na Kokoříně.
Jsme každá jiná. Máme své rodiny, svou práci, své starosti i chvíle štěstí. Ale hlavně už svá léta. Najít v nich půvab je těžké. A tak si je zkrátka nepřipouštíme. Společně hledáme důvody k radosti a vzájemně si je předáváme. Může to být cokoli. Záhon levandule, výšlap do kopce, nebo třeba plech výpečků u mě na zahradě. Jak si panečku i ty tři štíhlé máčely chleba ve voňavé šťávě…
Málokdo nám věří, že pustíme jedna druhou ke slovu. A že si dokážeme i mlčky naslouchat. A že se nehádáme, nezávidíme si a nepomlouváme se. Věřte či ne, je to tak. Vědomí, že pomůže každá z nás té, která to právě potřebuje, vnímáme jako velké štěstí.
Naše společná setkání už sice nejsou tak častá jako dřív, ale pořád o sobě víme a sdílíme své proměny. Nejsou vždycky k lepšímu, ale mezi námi je vztah, který prověřil čas. A v našem životě má nezastupitelné místo…
Hezké vztahy v běhu času i vám přeje
Hana Švejnohová