Před pár dny jsem byla účastna oslavy 60. narozenin manžela mé služebně nejstarší (téměř 50 let) nenahraditelné kamarádky Renatky. Oslava byla situovaná v prostorách venkovního atria pronajaté luxusní vily s připravenými pokoji v neokoloniálním stylu pro případ noclehu. Vše probíhalo komorně, v ochranném objetí pečlivě udržované kvetoucí zahrady.
Tuto párty mimo jiné svou účastí zdobily ještě dvě mé kamarádky. Jsme-li po kupě, naši společní známí zahlásí: „Jéje, holky z gymplu“. Tak si nás pamatují. Tam se naše kamarádství zrodilo. Jsme spolužačky z jedné třídy. Nejprve jsme seděly v prvé - druhé řadě, jako myšky s hlavou v záklonu, když jsme hltaly mužná gesta matematikáře. Později si sedly dál v respektu strnulé s pusou dokořán před chemikářem, který s očima přimhouřenýma do tvaru vzorce benzenu chrlil pod tlakem svých nároků za naše neznalosti koule jako Baťa cvičky. O přestávkách jsme naši nevinnost v plisovaných sukýnkách ke kolenům a cudným klopením očí proměňovaly úměrně výši absolvovaného ročníku do přidrzlé koketérie, korunované v sukních v délce sotva pod pubertální zadeček. Za plotem gymplu jsme se prsily v tričkách z dospělosti, když jsme pořízené „kamelky“ za peníze na školní obědy točily z úst do úst. První lásky, první sex, nedomyšlené průšvihy, výhry a prohry, to vše bylo důvodem, skamarádit se. Jóóó, gympl, to byl život.
Byť se naše cesty po matuře rozešly, neznamenalo to trvalé ádiós. Jen jsme si každá zvolila svou životní cestu, která jako redisperem na papirus popsala náš příběh, jenž by žádná z nás v době gymplácké šuškandy tajných přání nevymyslela. Jedna emigrovala, prožila si chvilky v „lágru“, usadila se v Německu, pak na Maltě, kde i dobyla trůnu krásy. Dnes coby vdaná paní následuje svého chotě tu na Svatou Helenu, tu zase na Falklandy. Druhá se provdala za Kanaďana, čímž chytře za režimu opustila ČSSR. Svou světoběžníkovou pouť započala několikaletým působením v Montrealu, poté v Torontu, pak za prací odešla do Hong Kong a dnes působí suchou nohou v Kalifornii nebo Anglii, na jachtách pak krouží v okolí Thajska a jižní Číny. Já svou cestu omezila na rádius Čech a Slovenska. Nenašla jsem v touze dobýt svět sílu, abych opustila své nevlastní adoptivní rodiče, které mi osud dopřál v neštěstí, jež spočívalo v tom, že jsem byla svým vlastním rodičům (kulakům) násilím odebrána v čase komunistické zvůle a umístěna do dětského domova. Cítila jsem, že chci být nablízku lidem, kteří mne de facto zástupně vychovali a adopcí mne vymanili z prostředí dětského domova, kde vše bylo na povel, i čurání, kde si mne na víkend půjčovali lidé jako plyšovou hračku a až se nabažili, tak mne přihodili k eráru dětského komunistického zařízení.
Život běží, od matury na gymnáziu uplynulo téměř 40 let. A my „holky z gymplu“ se tentokrát setkáváme na narozeninové oslavě pár kilometrů od našeho zlínského gymnázia. Děkuji oslavenci, že nás pozval, že vdechl život příležitosti opět se ve zdraví a radosti společně sejít. Děkuji, že naše vzájemné přátelství „holek z gymplu“ a mé Renatky existuje. Je to bohatství, které se dá závidět.