Psal se rok 1965 a my jsme společně s ostatními rodinami z klubu majitelů aut značky Renault vyrazili na dalekou cestu do Rumunska. Osm malých autíček s velikými přívěsy domácí výroby, spořádaně za sebou. Žádná dálnice. Pomalá jízda v koloně, abychom se jeden druhému neztratili, a každou chvíli kontrolní zastávka. Nocleh v autě nebo ve stanu na místě podle itineráře, který se připravoval na schůzích klubu dlouho dopředu.
Přesto nám legendární Mamaia tenkrát připadala jako ráj na zemi. A to jsme netušili, že příští prázdninová cesta bude ještě delší. Stejným způsobem jsme se pak vydali k Černému moři do Bulharska. A už vůbec se nám nesnilo o tom, že jednou dostaneme devizový příslib a poznáme krásy Jadranu…
Projeli jsme celou Jugoslávii až dolů na jih, do Černé Hory. Tehdy v polovině šedesátých let byla Budva poklidnou rybářskou vesnicí, kterou nikdo neznal. Ubytovali jsme se přímo na liduprázdné pláži Bečiči. Osm stanů, a před každým z nich v písku zaparkovaná „renaultka“ s brněnskou espézetkou. Do našeho malého autíčka s velkým přívěsem se vešel život pro čtyřčlennou rodinu na tři týdny: stan, čtyři nafukovací matrace, spacáky, stůl a hliníkové židle. Nádobí, polička se záclonkou, dečka na stůl včetně vázičky. Plynový vařič a jedna bomba do zásoby. Šňůra na prádlo a kolíčky. Mouka, cukr, těstoviny, rýže a nezbytné plechovky „lančmítu“. Kupovali jsme jen chleba, broskve a rajčata. Maminka vyvářela jako doma. Jen si mezitím odskočila zaplavat do moře. A tak jsme pod jadranským sluncem baštili nejen obalované řízky z lančmítu, ale i meruňkové knedlíky, guláš či plněné papriky. A když jsme moc nezlobili, večer jsme šli do Staré Budvy na smažené rybičky, které krásně křupaly, a na zmrzlinu, jakou jsme v životě nejedli. Pozorovali jsme pohádkově osvětlený ostrůvek Sveti Stefan, který byl už tenkrát obyčejným smrtelníkům nepřístupný…
Jedinou temnou vzpomínkou pro mě dodnes zůstává obrovské množství mořských ježků. Bez gumových bot do vody jsme se neobešli.
Nevím, jaký je stav černohorské fauny dnes, ale když se tak dívám přes internet na tamní neprodyšnou síť hotelových rezortů a pláže zaplněné slunečníky, myslím, že mořských ježků tam moc nezbylo.
Jen s těmi žraloky bych si nebyla jistá. Už tenkrát si tam jeden počíhal údajně na českou učitelku, a pokud si matně vzpomínám, tak právě tato událost způsobila, že čeští turisté se do Černé Hory rozhodně nehrnuli. Zato Makarská riviéra zní češtinou už bezmála padesát let…
Hezké vztahy a šťastné návraty vám přeje