Očima spisovatele Karla Pacnera: Nechcete svléknout rakouské uniformy?

V neděli 3. listopadu 1918 dostal desátník Jan Tříska rozkaz, aby na velitelství brigády v Grionsu ohlídal telefony. Když se druhý den ráno probudil, byli všude okolo Italové – stal se jejich válečným zajatcem. Velká válka pro něho skončila. Truhláře Třísku, dosud žijícího s mladou ženou ve Vídni, povolali do rakousko-uherské armády až v listopadu 1916.
Dostal se k dělostřelecké baterii, kterou v květnu 1917 poslalo velitelství na italskou frontu. Tříska byl dobrý voják, několikrát se vyznamenal. Velitelé ho odměňovali krátkými dovolenými, které trávil u manželky provozující malý krámek ve Vídni. Malou dcerku nechali u manželčiných rodičů v Čechách, samotná žena by se o ni nemohla ve městě starat.
Itálie byla původně členem Trojspolku spolu s Německem a Rakousko-Uherskem, ale v květnu 1915 se přidala na stranu Dohody. Zlákal ji příslib, že po vítězství jí připadne město Terst. Mezi rakousko-uherskými a italskými vojsky probíhaly těžké boje, mnohdy v těžko přístupných Alpách. Na sklonku roku 1917 se podařilo Rakušanům za podpory Němců postoupit u Caporetta na italské území až k řece Piavě. Tento úspěch je však vyčerpal, takže zůstali stát.
Berlín své divize stáhl a přeložil je na frontu do Francie, kterou považoval za důležitější. V létě 1918 se Rakušané pokusili o ofenzívu na Piavě, ale Italové a Francouzi je rozdrtili. „To je konec,“ šeptali si rakouští vojáci mezi sebou. „Válka nemůže dlouho trvat.“ Zásobování na frontě, už tak mizerné, se ještě zhoršilo. Občas nacházeli vojáci česky psané letáky, které je vyzývaly, aby se vzdali – v Itálii se formují československé legie. Když přijel Tříska v polovině září na svou čtvrtou dovolenou, všiml si, že obchody jsou ještě prázdnější než dřív, a Vídeňané, kteří stojí ve frontách před nimi, ještě nazlobenější.
Čtyři roky války monarchii zruinovaly. Soused Karl, který přišel ve válce o nohu, tvrdil, že Rakousko se brzy zhroutí. Má prý to z „dobře informovaných míst“. Na podzim 1918 italské a britské divize zaútočily a zlikvidovaly mohutnou rakouskou armádu. Přispěl k tomu i úprk tisíců rakouských vojáků, kteří měli dost utrpení a hladu v zákopech, domů. Nejvíc uteklo Maďarů. A tak se mezi půl milionem zajatců ocitl i osmadvacetiletý Tříska. První večer se všichni dosytnosti najedli – Italové zajatcům otevřeli rakouské sklady.
Druhý den byli důstojníci odděleni od mužstva a italští vojáci Rakušany důkladně prohledali. Brali jim všechno, co mělo nějakou cenu – hodinky, prsteny, medaile, peníze, cigarety a odznaky. Potom je seřadili do pochodových útvarů a odváděli do vnitrozemí. V noci museli spát zajatci na zemi, jenom zabaleni do celt a dek, které měli s sebou. Začínalo jim být zima. Po několika dnech vystřídali italské stráže Britové, kteří se chovali vlídněji. Cestou se dověděli, že v Praze vyhlásili svobodnou republiku a císař Karel I., sesazený samotnými Rakušany, uprchl do Maďarska.
Neuvěřitelné zvěsti! Později jim strážní řekli, že i německý Vilém II. utekl, a to do Holandska, a také Německo se prohlásilo republikou. Zásobování jídlem se zhoršovalo. Italové se omlouvali, že na tak velké množství zajatců nebyli připraveni. Do tábora u Padovy, vzdáleném dvě stě kilometrů, došli vyčerpáni po třech týdnech. Byli špinaví, vyhladovělí, unavení. Tam je rozdělili podle národností. V pátek 22. listopadu se život zajatců změnil. Dostali celty, vodu na mytí, větší porce lepšího jídla. Odpoledne strážní shromáždili všechny Čechy a Slováky. Přišel k nim italský kapitán, který se česky představil: „Jsem důstojníkem československé legie v Itálii.“ I když někteří o legii slyšeli, vždyť zajaté legionáře Rakušané veřejně popravovali, byl to šok.
Už 28. října vzniklo svobodné Československo – pokračoval řečník. Kromě Čech, Moravy a Slovenska k němu patří i Podkarpatská Ukrajina. Letos v dubnu vyhověla italská vláda žádosti České národní rady v Paříži, aby se do československé legie hlásili dobrovolníci z řad českých a slovenských zajatců. Teď potřebujeme zkušené veterány, kteří by nám pomohli vyhnat Maďary ze Slovenska. Rozmyslete si to. Zítra nebo pozítří se vrátí a začne se soupisem dobrovolníků. Jménem legie jim věnuje stany, aby nemuseli spát pod širým nebem. Jakmile důstojník skončil úvodní řeč, zahrnuli ho zajatci otázkami. Ochotně jim odpovídal. Předeslal, že je sokol, a požádal všechny, aby ho oslovovali „bratře kapitáne“. Ledy, pokud nějaké existovaly, byly prolomeny.
Někteří slyšeli o profesorovi Masarykovi – ano, Tomáš Garrigue Masaryk se stal naším prvním prezidentem. Legie vznikly už dřív v Rusku a ve Francii. Předsedou vlády je dr. Karel Kramář. Když jste byli v rakouských uniformách, bojovala proti vám i část československá pěší divize. Nyní se rozrostla na sbor o 18 tisících mužích, který má dvě střelecké brigády a dělostřelectvo. Bratr kapitán věděl opravdu všechno. V neděli 24. listopadu přišel bratr kapitán s oddílem legionářů. Všech 701 českých a slovenských zajatců se přihlásilo do legie.
Vzali všechny – i nemocné a zesláblé podvýživou. Byla to cesta domů. Tříska, stejně jako někteří další, měli sice obavy, že vlastně dezertovali k nepříteli, takže by mohly rakouské úřady za to potrestat jejich příbuzné. Snad měl bratr kapitán pravdu, když říkal, že válka skončila. Čerstvé legionáře začali důstojníci formovat v Legnaru nedaleko Padovy do oddílů pěchoty, jízdy a dělostřelectva. Přebírali zbraně, materiál, potraviny. Italští civilisté překvapeně zírali, když viděli vojáky v rakouských uniformách, jak se znovu chystají k boji. Až 27. listopadu je odvedli do odvšivovací stanice. Zahodili špinavé rakouské uniformy a oblékli si čisté italské uniformy, boty a zimní prádlo. Ve středu 8. prosince se sjelo všech 19 tisíc mužů československé legie do Padovy. Uvítal je velitel legie generál Luigi Piccioni a československý vyslanec v Římě Leo Borský. Zazpívali první sloku československé hymny, kterou se narychlo naučili.
Jménem Italského království je pozdravil král Emanuel III. A potom složili přísahu věrnosti Československé republice. Všichni legionáři nyní usilovně cvičili s novými zbraněmi. Dělostřelci dostali houfnice vyrobené v plzeňské Škodovce, které Italové ukořistili. Měly ráži 15 centimetrů a dostřel 8,5 kilometru. Koncem prosince odjeli zvláštními vlaky směrem na sever. Československé hranice projeli před Silvestrem. Na první železniční stanici je vítala muzika a sokolové. Vojáci byli dojati. Doma! Ve svobodné zemi! Třískova baterie dorazila na Nový rok do Trenčína. Představitelé Dohody vyjednávali s Maďary, aby svá vojska ze Slovenska stáhli.
Nechtěli znovu válčit. Legionáři proto zůstávali v kasárnách. V úterý 7. ledna 1919 přijela za překvapeným desátníkem Třískou jeho žena Boženka. Dohodli se, že Vídeň opustí. Ona prodá svůj krámek a půjde nejdřív k rodičům do Bratčic u Kutné Hory. Stěhovat se musela sama, jenom za pomoci několika hodných sousedů. Jiní ji považovali za zrádkyni. Těch posledních šest týdnů v metropoli poražené monarchie považovala za nejdelší, jaké zažila. Z Rakouska odjížděly celé rodiny, proto jim vypravovaly zvláštní vlaky. Avšak na hranicích Čechy důkladně prohledávali rakouští celníci, kteří je okradli o všechny cennosti, co s sebou vezli, a o všechny peníze. Boženě vzali i stříbrné mince, které dostala za prodaný krám. Třískova baterie nebojovala s Maďary, ale trochu válčila s Polskem, které se nechtělo vzdát Těšínska, území od 14. století náležejícího Českému království. Dohodové mocnosti nakonec spor urovnaly, většinu sporného území přisoudily Československu.
Z Trenčína se dělostřelci přesunuli do Bratislavy. Československá armáda musela hájit zemi proti ofenzívě maďarské Rudé armády. Maďarští komunisté chtěli za pomoci soudruhů ze Slovenska vytvořit další bolševickou republiku. Při bojích, které trvaly několik měsíců, přišlo o život 864 legionářů, přes 3 tisíce byli zraněni. Měli tedy větší ztráty než na frontě v Itálii. To svědčí o obrovském rozsahu bojů. Začátkem listopadu 1919 svlékl Jan Tříska uniformu. Přemýšlel, co bude dělat. Rozjel se do rodné vesnice Klopino nedaleko Olomouce. Chtěl vidět tři bratry a matku. Starosta Litovle mu nabízel místo šéfa místní policie – odmítl. V Bratčicích mu manželka navrhla: „Co kdybychom se odstěhovali do Prahy? Já tam budu obchodovat.“
Janovi se nápad zalíbil. Byt našli na východním předměstí Prahy. Třísková otevřela obchod s potravinami, Tříska truhlářskou dílnu. V roce 1922 se jim narodilo druhé dítě – syn Jan. Po komunistickém převratu v únoru 1948 musel vysokoškolák Jan uprchnout, aby se vyhnul zatčení. Komunisté zatím připravili jeho rodiče o živnosti, majetek i důstojnost. Syn vystudoval v USA a nakonec přednášel politologii na prestižní Stanfordské univerzitě v Kalifornii.