Když byla ráno po několika deštivých dnech krajina ozářená slunečními paprsky, zajásala jsem. Konečně dobré světlo. A třeba bude i rosa, teploměr ukazuje 5 °C. A byla.
Po příchodu na louku jsem zůstala stát v němém úžasu. Kapky rosy se třpytily jako perličky, odkvétající pampelišky připomínaly sněhové koule a stébla trávy se skláněla pod tíhou vodních kapek. Naštěstí bylo na louce několik vyjetých kolejí, nenašla bych totiž odvahu do té krásy vstoupit. Vystoupala jsem k horizontu a kochala se výhledy na beskydské vrcholy od Radhoště k Velkému Javorníku. Jen ranní obloha nebyla fotogenická, byla světle modrá a bez mraků.
Přeji všem krásné poslední jarní dny a rozloučím se úryvkem z písně Michala Tučného:
Rád se brouzdám rosou
s oblohou si povídám
rád se brouzdám rosou
tolik věcí prožívám