Šestiletý vnouček je expertem na všetečné dotazy. Jeho dotazy jsou třeskutě upřímné a naprosto bez zábran. Obvykle z něj samozřejmě vypadnou v ten nejlepší čas, když jsme někde mezi lidmi. Moje výhružné syčení nezabírá, často po něm toužím skočit a ucpat mu prostořekou pusu kapesníkem. Jeho hlas je ještě ke všemu velice zvučný (má ho jako ta pověstná figurka z Postřižin).
Na celý autobus do ticha zařve: Babi, pan řidič asi neumí vůbec jezdit, viď, když s námi takhle brzdí a my padáme ze sedadel...,nebo když jedeme kolem hřbitova: Babi, tohle je náš hřbitov. A tady budeš jednou ležet, viď ? Ostatní jeho hlášky jsou celkem nepublikovatelné.
Jeho nejposlednější byla následující:
Prohlížíme si obrázky zvířat a na jednom je malá gorilka. Vyprávíme si o tom, jak z naší ZOO poslali odrostlou Moju (doufám,že jsem to nepopletla) do Španělska do ZOO.
A okamžitě následoval všetečný dotaz: A proč ji tam, babi, poslali ? Abych to nějak opsala, tak povídám: No, protože už byla velká a poslali ji tam, aby poznala taky jiné opice.
Chvíle ticha. A zatímco si ostatní děti zřejmě tuto informaci přebíraly v hlavě, od vnuka následovala otázka: A babi, mě taky pak, až vyrostu, pošlou do Španělska ?