Chodila jsem, myslím, do 5. nebo 6. třídy, když jsme se začali při dějepisu učit o starověkých civilizacích. Měli jsme paní učitelku, která dokázala zaujmout, a já se na její hodiny vždy strašně těšila. Uměla krásně, poutavě vyprávět a já moc toužila vidět ta stará místa, o kterých nám povídala. Byla doba socialismu a já si už tenkrát uvědomovala, že ta místa zřejmě nikdy neuvidím, vždyť jsme směli jen do okolních států a nikam jinam (pokud jste tedy nebyli nějací prominenti)!
A když začala povídat o Krétě, propadla jsem tajemnému kouzlu Kréty naplno. A pak jsem se dožila doby, kdy jsem mohla svobodně vycestovat…bylo to neuvěřitelné. Chtěla jsem stihnout všechno, co jsem za ta léta zameškala. A tak jedna z našich cest vedla - kam jinam- než samozřejmě na Krétu ! Byl rok 1996…
Místo, odkud jsme vyráželi za poznáním Kréty, se jmenovalo kouzelně a legračně – Kokkini Hani (což prý znamenalo v překladu Oslí čepička, nebo snad Červená čepička, podle oslíka, který ji tam prý nosil -už přesně nevím) a leželo asi 12 km od Heraklionu.
Okamžitě jsme si půjčili auto a ve zničujícím vedru projeli, co se dalo. Přejeli jsme v džípu i hory, na jejichž vrcholu jsme překvapili stařičkého pasáka ovcí, co mi daroval voňavou a prý léčivou rostlinu, která podle něj rostla jen tam (podobnost s pohádkou čistě náhodná). Usušila jsem si ji a mám ji dodnes v albu.
Viděli jsme samozřejmě palác Knóssos objevený Evansem, rozvaliny města Gortys s jeho na svou dobu velice moderním zákoníkem vytesaným do kamenných bloků (vyplývá z něj, že otrok na Krétě měl volnější postavení než kde jinde, nesměl jen být vojákem a žena měla vysoké společenské postavení, směla se rozvést, nepřišla po rozvodu o svůj majetek a bylo pamatováno dobře i na děti), přejeli jsme pohoří Dikti a šplhali k Diově jeskyni, užasli nad úrodnou plošinou Lasithi s větrnými mlýny, projeli mnoha krétskými vesnicemi, kde se jakoby zastavil čas, prohlédli si na jihu pláž Matalu s jeskyněmi, palmovou pláž Vai s blankytným mořem a mořskou vodou, která pod pískem ničila kořeny palem, ostrov Spinalongu - leprosérii, kam odkládali malomocné a která i po tolika letech působila depresivně, byť z ní byl překrásný rozhled na moře kolem.
Muzeum Heraklion – tam mne nejvíc fascinovaly malé vaničky, kterých bylo nalezeno plno na všech místech Kréty. Lidé z Kréty byli tenkrát hodně malí, a tak jsem si myslela, proč museli mít tolik vaniček - ale vaničky byly plněny zřejmě olivovým olejem. Ten mohl být používán na ledasco, nejen na vaření. Nakonec – kdoví, zdali ho i Daidalos a Ikaros nepoužívali nějakým způsobem k letu, jak se dnes někteří dohadují ! V muzeu jsem také poprvé uviděla tajemný disk z minojského města Faistu (Phaistos) v Mesarské nížině, které zaniklo zemětřesením, disk starý údajně 3.600 let. A o tomto disku vám chci vyprávět, protože za to stojí.
Tento disk (kruh z pálené hlíny cca 15 cm v průměru) prý nikdo do dnešní doby nerozluštil, protože byl napsán zaniklým písmem, které dnes nikdo nezná. A to je na tom to nejzajímavější. Muzeu se přihlásil už docela slušný počet „luštitelů“, každý vycházel z něčeho jiného a každý také vyluštil něco jiného. Takže muzeum už přestalo na dopisy luštitelů odpovídat. A já se po letech dočtu, že existovali a existují nadšenci, kteří jsou jako já a nedá jim spát, když něco nevědí. A tak se i u nás našel člověk, který na základě studia jiného, který se věnoval praslovanštině, dokázal údajně disk vyluštit. A to jen proto, že je podle něj, napsán v praslovanštině ! A každý Slovan by prý byl schopen ho na základě jednoduchých slůvek pochopit (Slovan všude bratry má). Podle textu na disku ho napsala a vypálila do hlíny mladá slovanská otrokyně, kterou spolu se stovkami jiných přivezli na Krétu, ona toužila po svém milém a po domově. (Je dokázáno, že dívky a mladíci tam byli cvičeni v akrobacii – skoky přes býky a také to, že na Krétu byli vozeni mladí lidé ze všech okolních zemí, kteří tam byli uneseni - podle pověstí pro strašného býka, kterého zde ukrývali v podzemí.)
Příběh je to krásný. Slovani byli bohužel bráni v historii lidstva skutečně jako otroci, i původní názvy Slovanů v různých starých jazycích to znamenají. Člověk by při tom příběhu slzel, protože se stát mohl. A já mu s velikým nadšením propadla a docela bych i věřila. Bylo na světě hodně podobných nadšenců – třeba Champollion a jeho vyluštění Rosettské desky. Proč bychom nemohli mít prvenství i my, Češi a Moravané ? Navíc uvedená abeceda i slova v praslovanštině vypadala tak naprosto logicky a já všem takovým nadšencům bezmezně fandím. Mnozí svému pátrání věnovali celý svůj život. Nadchla jsem se. O to víc jsem začala pochybovat, když jsem se dozvěděla na Prima-ZOOM po nějaké době, že disk z Faistu je falzifikát, který zřejmě vytvořil Luigi Fernier, jeho objevitel. Ale pořád určité pochybnosti zůstávají, zda vůbec totiž byl schopen ho vyrobit. Při jeho vlastním nálezu prý vůbec ani nebyl.
Muzeum rovněž prý tvrdošíjně odmítá jakkoliv diskutovat o disku z Faistu a na jakékoliv dopisy nereaguje. To by nasvědčovalo tomu, že disk by padělek mohl být. Jenže…pokud je Ital Fernier skutečně padělatelem, jak se dostal zrovna k praslovanštině, notabene když my, Slované, bychom ho tedy měli bez problémů přečíst, pokud dostaneme do ruky příručku s jednotlivými obrázkovými slovy a co znamenala v praslovanštině? On ani jeho předchůdce Evans praslovanštinu neznali a Fernier disk prý přečíst taky neuměl…(nebo snad záměrně nechtěl ?).
Snad se to někdy v budoucnu objasní. Jenom mne štve, že se to už asi nedozvím. Disk mám v malém provedení stále doma jako přívěšek. A moc by mne potěšilo, kdyby se třeba ukázalo, že ti naši soukromí badatelé měli pravdu, byť je asi archeologové a historikové cupovali kvůli praslovanštině, o které prohlašovali, že byla prvotním jazykem, ze kterého vznikly všechny ostatní a že první písmo bylo písmo praslovanské, na kusy…
P.S.
Omluvte mou přiloženou fotodokumentaci, foťák jsme tehdy měli naprosto obyčejný, chytré telefony neexistovaly, a tak jsem příslušné doprovodné fotky z tehdejší doby musela ofotit a přenést do počítače.