K tomu, abych si udělala radost, nepotřebuji mnoho. Nemusím navštívit exotické země, které mě opravdu nelákají, moře by mi sice radost udělalo, ale všechno mít nemůžu, a tak si musím poradit jinak. Je čtvrtek, mám dopoledne nějaké vyřizování ve městě, zkrátka dopoledne v poklusu. Konečně sedíme po obědě v klidu, venku po ranním dešti vysvitlo slunce a já cítím nutkání jít do lesa na houby. Únava jde stranou, manžel není proti, vyvenčíme pejsky, aby bez nás chvíli vydrželi, a honem do auta.
Už po silnici se naskytl krásný pohled na okolní přírodu, cestou do lesa to bylo ještě lepší, a když jsme po dvou hodinách opouštěli les s plnými košíky, odměnil se nám podzim krásnými barvami a dokonce i duhou. Potkali jsme dvě telátka, která se pásla mimo ohradu, říkáme jim útěkáři, protože už jsme na ně narazili víckrát. Chtěla jsem si je vyfotit, ale povedlo se mi to jen dvakrát, pak je to přestalo bavit a šla zpátky do výběhu.
Tentokrát si podzim hrál víc se žlutou barvou, ale myslím, že to nikomu vadit nebude. Hlavní je, že udělat si jenom takovou malou radost pohladí po duši a pohyb zase ocení naše tělo.
Přeji vám spoustu takových malých radostí.