Sedím u počítače a jsem bezradná. Chtěla bych napsat pár řádků o Evě, ale hlavou mi letí vzpomínky jako splašení koně. Svíčka za dobrou kamarádku už dohořela, slzy oschly, fotografie jsou připraveny, ale chybí slova.
Evu jsem poznala v roce 2016 na setkání v Loučné. Když promluvila, hned jsem poznala, že je z mého rodného kraje. A rázem jsme si byly blízké. Setkaly jsme se ještě v Olomouci, Rožnově p.R., Praze, Luhačovicích, Horní Bečvě a ve Zlíně. Vzpomínek je mnoho, ale kterou vybrat. Už to vím.
Celý týden jsme spolu byly na retro táboře na Horní Bečvě, dokonce na jednom pokoji. Eva prožívala táborové dění s velkým nasazením a chutí. Každý den kontrolovala, kolik bodů dostal náš pokoj za pořádek /byly jsme nejlepší/, zvítězila v táborové olympiádě a splnilo se jí přání podívat se na Beskydy z vrcholu Soláň. Radost měla z hřibů, které si odvážela domů už usušené. A jak jsme se nasmály, když se strojila na karneval za Hipisačku. Jen jednou jí nebylo do smíchu, při noční stezce odvahy se opravdu bála.
Jsem moc ráda, že jsem Evu poznala. V její blízkosti mi bylo vždy příjemně. A příští týden ve středu zapálím ještě jednou svíčku a zamávám Evě na poslední cestu. V mých vzpomínkách a fotoarchivu bude však žít dál.