Když jsem se přestěhovala do Prahy, počítačová doba u nás teprve začínala. Pamatuji ohromné monstrum ve velké místnosti v mé první práci, kam jsme byli povoláváni my mladí, abychom tam zadávali určitá data do věci, která nás měla následně v letech budoucích ovládnout jako „chytrá inteligence“. Tenkrát jsem to pěkně mršila - ani bych nechtěla vědět, jak výsledky mé práce uspokojily příslušné odpovědné osoby. Protože pouhé bezduché zadávání dat mne totiž ukrutně nebavilo, jelikož jsem člověk tvořivý.
V mé další práci během let jsem zjistila, že někde už mají první počítače s prvním programem, myslím, že to byla nějaká T602 nebo tak nějak. Určitě si je mnozí z vás taky pamatují. A my pořád nic, pořád jen tužka, papír, eventuálně psací stroj. To mne ničilo, protože jsem člověk hledící do budoucnosti a některé ze „starých pořádků“ ráda nechávám za sebou. A tak jsem tomu šla naproti a odešla tam, kde už první počítače měli. Bylo to náramné dobrodružství a bavilo mne to. A přiznám se bez mučení, nejvíc mne uchvátila jedna z prvních počítačových her – Princ z Persie. Zcela jsem jí tenkrát propadla a hrála jsem ji i v pracovní době, jen co bylo chvilku času ! Byla úžasná a já ji dnes po letech objevila znovu a natáhla ji do telefonů vnoučatům, taky ji už hrají.
Časem jsem se stala příznivcem her budovatelských a strategických. S nostalgií vzpomínám na Tycoon (budování a řízení železnic a jiné dopravy), kterou jsme s manželem hráli oba dva a která skončila v propadlišti dějin, neboť díky pokroku ve vývoji počítačů již v počítačích nových nešla používat.
Dnes jednou z mých oblíbených je strategická a budovatelská hra z historie. Jelikož nejsem milovnice stříleček a her zabijáckých, vybruslila jsem z různých bitev strategií ryze ženskou, a sice „ukecávací“. Spočívá to v tom, že ukecám zkrátka protivníky a převedu je na svou stranu. Pak bez problémů ovládnu i jejich města a je to ! Jak jednoduché a účinné. Vypracovala jsem se i k tomu, že obracím dějiny. Posledně jsem při budování Kartága nakonec já ovládla mocný Řím, a to mne fakt pobavilo.
Problém je v tom, že když táhnete jako Hannibal se slony přes Alpy na Řím a je to ohromně napínavé, ozve se najednou z kuchyně: Co budeme dneska jíst ?
No řekněte, copak by Hannibal zastavil pochod a šel uklohnit bramboračku nebo kvůli pranici vnuček o jednu starou čelenku zastavil boj, aby uštrykoval čtyři čelenky nové a ještě je vyšil a vylepšil korálky?