S Alenkou jsem se seznámila před osmi lety při léčebném pobytu v Janských Lázních. Padly jsme si do oka a naše přátelství přetrvává. Naše bydliště nejsou zrovna v dosahu MHD, a přesto si občas dopřejeme i společný výlet. Při něm se nejen kocháme, ale také probereme páté přes deváté. Z očí do očí se přece jen povídá lépe než při telefonování. Alča projevila zájem podívat se na čertovy hlavy v Želízech. Já jsem tam sice byla už několikrát, ale nedělá mi žádné potíže podívat se tam kdykoli znovu. I naplánovaly jsme si sraz v Liběchově na nádraží s tím, že se podíváme k zámku, vyjdeme na vršíček s kaplí sv. Ducha a křížovou cestou a přes jeskyni Klácelku dorazíme k čertovým hlavám a nakonec do Želíz na autobus.
Pohled na mapu napověděl, že liběchovští mají nádraží pěkný kus od obce a cesta se o ni docela prodlouží. Po chladném jaru právě v náš výletní den vtrhlo do krajiny rovnou léto a slunce nezvykle pálilo. Podle plánu jsme se prošly zámeckým parkem krásného zámku v Liběchově. Zámek bohužel přístupný není. V roce 2002 se jím prohnala povodeň a sbírky asijského umění Náprstkova muzea, které tu bývaly vystaveny, zde od té doby nenajdete. Kolem kostela sv. Havla jsme vystoupaly ke kapli sv. Ducha. Ta je dominantou širokého okolí a potřebovala by nutně pořádnou opravu. V jejím stínu jsme vytáhly svačinky a daly první dávku výměny názorů na všechno možné i nemožné.
Křížovou cestou s krásně opravenými kapličkami - zastaveními, lemovanými staletým lipovým stromořadím, jsme sešly zpět do Liběchova. Pokračovaly jsme dál k cíli našeho výletu. Jeskyně Klácelka a čertovy hlavy jsou dílem sochaře Václava Levého (1820-1870). Nadaného mladíka si všiml mecenáš umění, velkostatkář Antonín Veith a vzal ho k sobě na liběchovský zámek. V okolních lesích kuchař a pozdější učitel Josefa Myslbeka ve skalách vytesal různé skulptury - hada, jeskyňku s menšími hlavami a harfenicí, jeskyni Klácelku. Leč nejvýraznějším jeho dílem jsou obří čertovy hlavy, shlížející do údolí. Současníkům, zvyklým od dětství snad už na všechno, obrovské hlavy dnes hrůzu nenahánějí. V polovině 19. století tomu určitě bylo jinak.
Ve vedru jsme se vyškrábaly lesní cestou, plnou kořenů, ke Klácelce a zklamaně jsme zjistily, že se dovnitř nepodíváme. Bránu jsme našly opatřenou řetězem se zámkem. Bojím se, že je to kvůli vandalům, kterým není svaté nic. Sešly jsme zpátky na silnici a uvědomily jsme si, že šplhat se na další stráň s hlavami už nemáme dost energie. Poslaly jsme jim vzhůru jen vzdušný pozdrav a došly do Želíz. Tam jsme výlet dvou Alenek završily na zahrádce hospůdky U Blanky. A do odjezdu autobusu probraly, co jsme nestihly cestou. Co dodat? Čertovy hlavy máme stále v plánu.
Tak příště na shledanou.