Nápad pozvat zájemce do „mého“ města se mi v hlavě vylíhl při prvním velkém a úspěšném "pokovidovém" setkání v Prokopském údolí, vyhlášeného redakcí i60. A bez meškání jsem ho také přednesla zúčastněným a posléze vyhlásila na webu. Připravila jsem program podle mého nejlepšího svědomí, netušila jsem však, že hlavní bod - prohlídku zámku – budeme muset vypustit. Záměr nám totiž zhatili filmaři, kteří zámek zrovna obsadili a měli samozřejmě přednost. Nám to nakonec vlastně ani nevadilo. 17. červen připadl zrovna na jeden z mála opravdově letně horkých dnů letošního léta. Pokusila jsem se vést naši skupinku tak, abychom se přímému slunci pokud možno vyhýbaly.
Na nádraží přivezly vlaky Jitku, Jarku, Marušku, Olinku a Helenu, bylo nás tedy šest. Prohlídku města jsme zahájily v našem novém a pěkném infocentru, kde si jednak děvčata odložila batohy a jednak jsme si prohlédly výstavu obrazů australského malíře Lukose Hey „New Visions – Roudnice nad Labem 2021“. Odtud jsme se vydaly na městskou hlásku. Tato bílá věž s vyhlídkovým ochozem je jediným pozůstatkem opevnění staré Roudnice. Obhlédly jsme město pěkně z výšky a pomalu se blížil čas oběda. Už se stalo zvykem, že všechny návštěvy vodím do Zámecké restaurace a tento zvyk nebyl porušen ani tentokrát. S plnými bříšky jsme pokračovaly k rozhledně. Ano, ve městě, přesněji řečeno malý kousíček nad ním, máme v parku rozhlednu. Ta se směle může řadit k raritám, protože s nadmořskou výškou 230 m se řadí k nejníže položeným rozhlednám u nás. Děvčata mohou potvrdit, že výhled z ní na město se zámkem a věžemi i České středohoří na obzoru stojí za trochu námahy. Pohled na druhou stranu k Řípu bohužel časem vzal úplně za své. Z rozhledny jsme se vrátily dolů do města a zaslouženě se usadily ve známé kavárně Dortletka.
Před rozloučením nás čekal ještě hlavní bod programu, a sice Augustiniánský klášter s kostelem Narození Panny Marie, založený v roce 1333 biskupem Janem IV. z Dražic. Klášter byl pobořen a vypálen husity při tažení Jana Žižky z Trocnova z Litoměřic do Prahy. Následky jsou vidět dodnes. V roce 1725 se dočkal přestavby ve stylu tzv. barokní gotiky nejvýznamnějším severočeským architektem té doby, Octavianem Broggiem. Při prohlídce s průvodcem jsme nahlédly i podzemnímu jezírku. Zatímco v kostele byl příjemný chládek, venku se zatím rozhořel pořádný letní den. Raději jsme sešly k Labi a zbývající chvíli do odjezdu vlaku poseděly a propovídaly ve stínu pod stromem. Zazpívaly jsme si i Já mám mou panenku v Roudnici ...
Já mám mou panenku v Roudnici, zpívá Jára Pospíšil
Děkuji, holky, že jste přijely i z dálky, ráda jsem vám moje město ukázala.