Zase toulám se po cestě heřmánkové,
z té vůně hlava se točí,
na loukách rudá v bílé se ztrácí,
z dálky se řeka ozývá,
šumí a bublá, k sobě mě volá.
Zase spěchám k vodě stříbrné
kde vodní růže září,
bílé, červené i růžové leknínů květy
kořeny ve vodě smáčí,
ke slunci otáčí tváře,
s posledním slunečním paprskem k sobě se stulí,
v temné noci vodní hladinu jen zelené kruhy zdobí.
Zase z té krásy oči bolí. Zase jsem bohatá.
Stejná je cesta a přec jiná…