Rychlík mě doveze do Prahy-Holešovic a hned u nádraží je zastávka autobusu k zoologické zahradě. Suma sumárum, za hodinu a půl stojím u pokladny. Vstupné sice podražilo, ale pro důchodce zůstalo na ceně 150,- Kč, což unese snad každý a s ohledem na to, jaké náklady zoologická zahrada má, to není mnoho.
Zoologická zahrada má své kouzlo v každém ročním období a možná si vzpomenete, že toto není první článek, který o zoo píšu. Máme tedy listopad a za zvířátky jsem byla dokonce dvakrát v jednom týdnu. Kdo chodí do zoologických zahrad, tak samozřejmě ví, že žádná návštěva není a ani nemůže být stejná. Je to totiž živý organismus, ve kterém to ve dne v noci pulzuje, kolotá a mění se za pochodu každičkou chvilenkou.
Ráda se toulám rozlehlým areálem, tu krok zrychlím, tu se zastavím a přikládám k oku hledáček fotoaparátu a snažím se zachytit obyvatele výběhů, klecí, terárií... Občas se přihodí, že živý objekt zapózuje, většinou tomu tak není a moje rozmazané pokusy končí v koši.
Líbí se mi způsob pozorování zvířat, kdy za sebou zavřu dvířka a ocitám se přímo ve výběhu nebo voliéře. Tak je tomu u několika druhů ptáků a také u klokanů. Mezi tygry bych se rozhodně procházet nechtěla.
V nezvykle teplém listopadu je zoologická zahrada barevná a pro toulání jako stvořená. U pelikánů proběhl letos druhý tok a starají se o mládě. Věděli jste, že je černé? A čím je zvláštní vombat? Pozorovala jsem, jak želvička nastoupila na záda gaviála a zastavila se až mezi jeho očima. Podařilo se mi konečně na okamžik zahlédnout luskouní matku s mládětem, ďábla medvědovitého a právě tříleté mládě orangutana. Surikatám se miminka narodila v létě a teď se k sobě v jednom chumlu tulí navzájem. Zato gorily jsem prakticky neviděla, o pandě červené nemluvě a hroch ukázal jen vrchní část hlavy s nozdrami, očima a oušky.
Do zoo právě přibyly kapybary a já mám další důvod, proč se tam brzy vydat znovu. Třeba přitom uvidím i vlka, hyenu, nosály, lachtany a další... Máte chuť se projít se mnou?