Bolest jí vystřelovala z beder po vnější straně stehna, přes koleno a lýtko, až do konečků prstů levé nohy.
„Sakra. To se mi musí stát zrovna, když je největší blázinec. Tohle samo nepřejde. Musím k Doktorovi. Snad ho ukecám a vezme mě bez objednání.“
Naštěstí na sobě měla džíny, tak si jen opatrně oblékla bundu a vzala kabelku, do které dala tentokrát opravdu jen to nejnutnější: mobil, klíče, peněženku s doklady a krabičku višní v čokoládě. Problém nastal s obouváním, takže se nakonec rozhodla, že pojede v pantoflích.
Po namrzlém chodníku se došourala k autu, do kterého se za tichého klení velmi, ale opravdu velmi opatrně nasoukala. Ještě, že má automat, a k řízení levou nohu nepotřebuje. Dojela na nedalekou světelnou křižovatku a zastavila na červenou.
Při čekání si vzpomněla, jak si ještě před pár měsíci neuměla představit, že se vzdá manuálního řazení a nechápala, jak se bude rozjíždět do kopce bez ruční brzdy. Nakonec se nechala ukecat a do automatu šla. Pokrok nezastavíš. Ale z autosalonu jí nový vůz musel přivézt Syn až před dům. Teprve tam si sama sedla za volant a poprvé objela blok. Vrátila se naprosto nadšená a najednou jí nebylo jasné, čeho se tak bála. „Asi stárnu, když panikařím z nových věcí,“ pomyslela si tenkrát.
Jakmile padla na semaforu zelená, rychle se vrátila od vzpomínek zpět do reality, protože před ní stojící auto se ne a ne rozjet. Jak to tak za volantem bývá, probudilo se v ní její horší Já, takové to někde v hloubi duše ukryté, zuby cenící Zvíře: „Kruci, tak pohni! Co tam děláš? Chrápeš nebo hledáš volant?“ Aby ješitnost Zvířete víc nakrmila, dvakrát dlouze zatroubila. A jelikož měla bolesti, spěchala a byla v autě sama, samozřejmě k tomu přidala i několik nadávek a oslovení nepříliš vhodných pro dámu. Nakonec se jí ještě na poslední chvíli podařilo procpat se křižovatkou na oranžovou.
Do ordinace dorazila až půl hodiny před zavíračkou. V recepci se na ní Sestra koukala dost kysele, ale poté, co jí Alžběta podala dárek a řekla: „Sestři, oslaďte si život, jste moje jediná naděje, jinak už na jaře nezaseju,“ nakonec roztála a vzala si od ní i kartičku pojišťovny.
Nicméně Doktor byl v dobrém rozmaru i bez bonbónů a celkem ochotně se začal Alžbětě věnovat. Ani mu nemusela nic vysvětlovat, na první pohled mu bylo jasné, o co jde. A když viděl, že má bolestí slzy v očích, řekl vlídně:
„Odložte si bundu a položte se na břicho.“
Vynervovaná Alžběta trošku zazmatkovala a lehla si na záda. Okamžitě si svou chybu uvědomila a přetočila se. Bohužel si toho ale Doktor všimnul.
„Výborně,“ zajásal, „dala jste to hned na druhý pokus! To v tomhle věku není vůbec špatný.“
Pak pedálem vypumpoval lehátko nahoru a začal „pracovat“. Za pomoci různých mučících chvatů dostal záda do původní správné polohy, pak Alžbětě píchl injekci a evidentně v dobrém rozmaru řekl:
„Hotovo. Můžete se jít oblékat. Radujte se, veselte se, slavte! Minimálně na letošní Vánoce si můžete začít objednávat drahé dárky.“
Přitom ale zapomněl sundat lůžko dolů. Alžběta z něho musela seskočit.
„Jako Sokolka,“ zasmál se uznale.
I Alžběta se už usmívala. Nejcennější vánoční dárek jí dal sice Doktor, ale v hlavě se jí začínala bleskově honit spousta marnivých nápadů, o co by si tak ještě honem mohla napsat Ježíškovi. Moc dobře totiž slyšela to Doktorovo slůvko minimálně, a proto věděla, že má nejen tyhle Vánoce, ale nejspíš i ty příští, v suchu.
Po cestě domů se Zvíře v ní pomalu začalo měnit v Beránka a ona vlídně kynula na přechodech chodcům a shovívavě a v klidu čekala, až se na křižovatce před ní pomalu rozjede zase nějaký ten zpomalený řidič s manuální převodovkou.