Na téma partnerských vztahů píšu nejčastěji. Je to téma spolehlivé a taky nesmírně vděčné, uchopitelné nejrůznějším způsobem.
Každičký den se z médií, lékařských ordinací, z literatury, filmů, divadelních představení, zkrátka z něčích zkušeností dozvídáme příběhy o vztazích mezi lidmi. Zprostředkovaně tak akceptujeme příběhy dojemné i veselé, pobuřující, tragické, romantické, vášnivé i mrazivé. A ruku v ruce s konkrétními příklady vztahů se nám ze všech stran dostává bezpočet dobře míněných rad, jak s našimi partnery či partnerkami nakládat v reálném životě. V tomto případě mám za to, že úsloví „tady je každá rada drahá“ není žádné klišé, ale praktická úvaha.
Jak mám aplikovat do každodenního života tolik doporučovaný humor a nadhled, když mě můj muž i po šestatřiceti letech dokáže stále znovu překvapovat svojí vynalézavostí, jak mě vytočit (v závorce mám i jiné slovíčko, ale netroufám si). Jak je možné, že se mu to tak daří? Jsem už za ta léta připravená na jeho neadekvátní reakce, ale každá z nich mě vždycky znovu a znovu zaskočí. A já se vždycky znovu a znovu ptám, proč jen mi tohle dělá…
Možná dvakrát nebo třikrát jsem už byla na dobré cestě přijmout celkem klidně jeho výbuch testosteronu či brutální poznámku, dokonce jsem byla schopná podat mu v daném okamžiku i měkký hadřík na vyleštění jeho ega. Ale byly to ode mě pouze ojedinělé pokusy za cenu velkého sebezapření, po kterých pak stejně následovalo zhroucení v slzách. Nejprve o samotě u dřezu, později s kamarádkou na mobilu…
Faktem je, že z každé takové vyhrocené situaci zpravidla vycházím jako neprávem napadený tichý vítěz. Nikdy však poté nepřijde omluva, nýbrž činy.
Nejdřív to poznám na transformaci manželova hlasu do mazlivého módu. Pak následují – většinou opět u dřezu – laškovné pokusy o něžnosti, doprovázené souhlasem s každou větou, kterou vyslovím. To jsou okamžiky nejvzácnější. Někdy přijde i nečekané vyzvání k procházce, občas i pozvání do hospody. Abych nemusela vařit. Samozřejmě do blízké hospody s mým odvozem, aby si mohl dát dvě točená. O výborné kávě a skvělé čokoládové špičce v mojí oblíbené kavárně mluvil dokonce jako o krásném zážitku ještě dva dny poté… Ano, do našeho soužití po pár dnech opět vstoupilo slunce.
Bohužel, jeho ostré paprsky nemilosrdně ozářily plovoucí podlahu v obýváku, přestože jsem ji dopoledne – před zraky manžela – pečlivě zametla. Zrovna jsem si uvařila kávu a usedla k počítači.
„Podívej se, toho prachu…to je hrůza! Na to smeták nestačí, proč nepoužíváš ten nový vysavač, co jsem koupil?“
Jako vrchol usmiřovacích gest můj muž odpojil z nabíječky tyčový vysavač a názorně mi předvedl, jak snadné je během jediného dne podruhé zbavit prachu podlahu o ploše sedmdesát metrů čtverečních, hlavicí širokou asi dvacet centimetrů. Dělal to systematicky, trpělivě, proužek po proužku, tak jak je zvyklý pracovat s benzínovou sekačkou. Elegantní domácí přístroj (se stejným zvukem jako ta sekačka) prořezával ticho nedělního odpoledne, které jsem měla v úmyslu trávit jinak…
Když vysavač konečně ztichl, můj muž ho opět zapojil do nabíječky, něžně se na mě usmál a řekl: „No vidíš… stačilo půl hodinky, a už tu není ani zrnko prachu…a ještě se u toho projdu.“ A cestou z kuchyně mlčky, jen s lehkou výčitkou v očích, přejel dvěma prsty skleněnou digestoř, kterou rovněž prostupovaly paprsky slunce.
Ale jo. Dá se s tím žít. Je to inspirující.
Až se to ještě naučím brát s klidem, bude naše manželství bez mráčku.
Hezké vztahy v běhu času nedělního i všedního přeje
HŠ