Domluvila jsem se s kamarádkou, že si asi po pětačtyřiceti letech zkusíme jít pěšky z města do naší vesnice. Již léta bydlíme každá jinde. Autem je to po silnici asi 10 km. Jako děti školou povinné jsme dojížděly vlakem a když snad nám ujel, tak jen výjimečně se šlo pěšky. Neznalé pěšinek se šlapalo po silnici. A také s tajným přáním, že pojede někdo známý a sveze nás.
Projdeme se přírodou, snad to zvládneme a nezabloudíme. Vycházíme z Perknova kolem ruiny po shořelém bývalém mlýnu a po lávce. U mlýna hlídá vodník a za lávkou čistička vody pro město. Ještě kousek a už je tu vlaková zastávka a šupky dupky přes koleje, do kopečka úzkou cestou do osady Veselice. Je tu jen málo domků, ale je zde živo. Z dálky je slyšet pila, tady zase sekačka, traktor a vše co patří k venkovskému životu. Hned za posledním domkem odbočujeme do lesa kolem "nálevny", u které se v létě pořádajly různé akce i pouť. Pár kroků a před námi se otvírá malá louka s chatkami zasazenými do lesa. Pohádkový kout s příznačným názvem "Údolí lásky", což hlásá i ukazatel se směrovkou - na Lipnici 10km, opačný směr - 4 km do Havlíčkova Brodu.
Procházka údolíčkem a následně lesem, scházíme kolem Klanečné k Vadínu. Tady to znám, jen ty sromy jsou za 50 let trochu jiné. Tady jsme s tátou dělali dřevo a támhle na tom poli měli naši brambory s obilím. Jak je to dávno! Cesta nás vyvádí z lesa k silnici a kolem kravína a bioplynky do vsi. Ještě se zastavíme pozdravit bývalé sousedky a pokračujeme dál na Okrouhlici k vlaku. Tím jsme jeli naposledy hodně dávno. Lístky se tu ještě prodávají, vlak přijíždí a na nástupišti je několik mladíků jedoucích za vzděláním a my. Skřípění brzd a.. jak se to otvírá? Mládež se baví. Jistě si říkají, no jo, babky. Ale jdou nám otevřít. Vlaková souprava voní novotou a my se cítíme jako v metru. Hlášení zastávek, měkké sedačky a pak rychle čteme, jak a co udělat, aby nám vlak vůbec zastavil v Perknově - zastávce na znamení.
Usmívající mladý průvodčí vidí naše rozpaky a hned nás informuje - už jsem vám to zmáčknul. Stydím se! Chci jezdit vlakem a vlastně nevím jak! Vystupujeme a bilancujeme - výlet se zdařil a nezabloudily jsme! Našlapaly jsme asi 8 km, po cestě viděly mrtvou užovku a slyšely různé lesní ptactvo. I mochomůrka nám "stála" v cestě. Byl to poslední slunečný víkend loňského roku a nádherná vycházka se vzpomínkami na mládí. Jen to údolí lásky tam tenkrát ještě nebylo.