Po přečtení několika příspěvků jsem zjistila, co mám s některými dámami společného. I moje maminka byla švadlena, a tak se není čemu divit, že jsem vyrostla v rodině zajímající se o módu. Maminka byla velmi šikovná, na obou dcerách si realizovala své umění a nápady.
Vidím se, jak stojím - patnáctileté děvče - v pokoji, kolem mne pobíhá maminka, špendlí a hudruje: "Stůj rovně, nehrb se, co to máš s těmi zády? Holka, na tebe se tak špatně šije" ! A plácá mne mezi lopatky, aby dosáhla ideálního postoje pubertální dcery. Nosily jsme - já a moje sestra - krásné modýlky, které vzbuzovaly na malém městě pozornost.
V roce 1968, kdy mi bylo 20 let, mne rodiče poslali na pozvání do Anglie, do anglické rodiny. Morrisovi měli dvě dcery přibližně v mém věku a syna o něco mladšího. Minisukně již úspěšně prorážely hradbu zakonzervované módy, maminka odvážně zareagovala a tak mne do Anglie vypravila v minišatech. Pro rodinu Morrisovou to bylo velké překvapení. Děvče z Československa a v minisukních. Obě dcery ale byly nadšené a netrvalo dlouho a uskutečnily na maminku nátlak. A tak já vidím Alison, jak stojí na stole, paní Morrisová stříhá sukni a brání každý kousek látky. Když zasvítí kolena nezdárné dcery, začne bědovat a smlouvat o každý centimetr. Když přišla na řadu Barbara, situace se opakovala. Pan Morris nás nakonec všechny obhlédl, rozpačitě zabafal z dýmky, ale protože nás měl rád, pochválil a s novou - zkrácenou módou ve své rodině se smířil.
Čas minisukní byl krásný, protože jsme byly mladé a jsem ráda, že se tato móda, i když v jiné podobě udržela do dneška.