Na portálu i60 působím už zhruba rok a ještě jsem neměla možnost zhlédnout žádnou z akcí tímto portálem pořádanou.“To se musí napravit", rozhodla jsem se a využila jsem posledních teplých dnů k návštěvě mé pražské sestřenice Mileny a k naší společné účasti na módní přehlídce v Písecké bráně. Moje autíčko zrovna odpočívalo v servisu, takže mi nezbývalo, než jet autobusem. Protože jsem autobusem naposledy cestovala tak zhruba pře 8 lety, měla jsem z toho trochu obavy a připadala jsem si jako dobrodruh, který vyráží koňským povozem na cestu kolem světa. Ale šlo to výborně. Zjistila jsem, že jízdenku si lze zakoupit přes internet, dokonce jsem si ji sama vytiskla, teď jenom stihnout příslušný spoj a hurá do hlavního města.
Tady však nastal malý problém s mojí dochvilností, a tak se stalo, že rozhodující minuty jsem naháněla během napříč přes čerstvě posečený trávník a v momentě, kdy autobus brzdil na zastávce, jsem přebíhala ulici na červenou, abych jej stihla. Naštěstí nic nejelo. Po tomto celkem slušném sportovním výkonu jsem se usadila do pohodlné sedačky, ze zvyku jsem se připoutala (později jsem zjistila, že jako jediná) a ujížděli jsme směrem ku Praze. Oknem autobusu jsem pozorovala známá místa, vychutnávala jsem si možnost v klidu pozorovat krajinu a žasla jsem, co všechno mi uniká, když jedu stejnými místy autem.
Nádraží Holešovice, Metro, a už na mě mává Milena. Jenže místo „ To jsem ráda, že tě vidím „ nebo podobně, říká :“ Co to máš na botě ?“ . Pohled na moji obuv mi zjevil trapnou skutečnost, že z mých Tamarisek čouhá seno. To by bylo sousto pro p. Nekvasila ! Venkovanka přijela do Prahy a z bot jí čouhalo seno.
Dál už bylo všechno skvělé a zalité sluncem. Oběd, procházka starou Prahou a v 16 hod. módní přehlídka. Milena je na rozdíl ode mne velmi dochvilná, a tak jsme stály před Píseckou bránou už v 15 hod. Všude však pusto, prázdno, v průjezdu Písecké brány ale už byly připravené na každé straně dvě řady židlí. Zdálo se nám to málo, a tak jsme se otázaly přítomné fotografky, zda si můžeme místa k sezení rezervovat. Nevěděla a náš dotaz ji evidentně překvapil. V přilehlé místnosti, která byla zřejmě šatnou, se dal tušit tvůrčí ruch, každou chvíli někdo vyšel ven buď se občerstvit, nebo za nějakým jiným důležitým úkolem.
Stranou poskytoval p. Raška rozhovor pro jakýsi deník, jinde pobíhala fotografka a zřejmě mapovala terén ve snaze pořídit co nejkvalitnější snímky, reportérka s kamerou – raději jsme se odešly projít do blízkého parčíku. Po půlhodině jsme se vrátily, v kavárně vychutnaly výbornou kávu a pomalu jsme se přesunuly směrem do průjezdu k židlím, které se velmi pomalu zaplňovaly. V 16 hod byla ještě téměř třetina židlí volná a my jsme pochopily údiv fotografky nad naší hloupou otázkou.
A to už začala módní přehlídka. Při pohledu na terén – dlažbu – jsem modelky zalitovala. Nedovedla jsem si představit, jak po ní budou svižně kráčet v lodičkách. Ale zvládly to dokonale. Asi to bylo tím, že většina z nich upřednostnila pevné boty se sice vyšším, ale pevným podpatkem. Přesto se našly některé frajerky, které se v lodičkách s jehlovým podpatkem bez úrazu přenesly jak laňky přes předváděcí prostor. S obdivem jsem jim tleskala.
Modely byly nápadité, různorodé, tak jako různorodé byly i modelky. Inspiraci v nich mohly najít ženy všech věkových kategorií, výšek, i hmotností. Já mám ráda neobvyklé kombinace, proto mě zaujal model, který předváděla Helena Votíková – modrofialové šaty v kombinaci s růžovým kabátkem. Ale já bych se v nich určitě neuměla nosit tak vzpřímeně a důstojně jako Helenka. Nesporná profesionalita paní Mandíkové, šarm a půvab p. Chalupové, Kulové, Knotkové, a sympatické úsilí všech modelek udělaly z přehlídky příjemnou podívanou. Zde si dovolím malou připomínku : Všem účinkujícím by určitě slušela za odměnu na závěr květina.
Přestávku nám zpříjemnil Retro- klub cyklistů , kteří v dobových kostýmech předvedli modely kol dámských i pánských snad přímo od doby vzniku prvního velocipedu. Přednáška byla zajímavá, vtipná, členové klubu s nadšením předváděli kola i dobové kostýmy a závěrečný průjezd Píseckou branou vyvolal zasloužený aplaus.
Trochu mě mrzely prázdné židle. Vždyť pro všechny aktéry včetně tvůrčího týmu je vždy největší odměnou zájem, početná účast a aplaus. Snad příště se íčkaři trochu více pochlapí.
Příjemně naladěny jsme opustily Píseckou bránu a odjely na Chodov zjišťovat, co s načatým večerem.
Akce podobného typu a hlavně myšlenka – aktivně se podílet na zábavných akcích pro naši věkovou skupinu, se mi velmi líbí, a bylo by dobré v podobných pořadech pokračovat. A nemusely by to být jenom módní přehlídky.
P.S. Většina fotografií, které jsem tam pořídila, se nepovedla. Omlouvám se, ale jsem velmi nezkušený fotograf a fotit v příšeří a umělém osvětlení bylo nad mé možnosti. Z těch několika málo lepších jsem vybrala některé, které by snad mohly dokreslit moji reportáž.