Začnu tím, že já mám takovou hloupou vlastnost. Když se mi překazí něco s čím počítám, tak mě to vyvede z míry a naštve mě to. A to se stalo ve čtvrtek 15.9. odpoledne, kdy jsem manžela vyslala pro ořechy ke kamarádce do Církvic s tím, že se zastaví na naší zahradě v Brné. Vrátil se za necelé dvě hodiny a sdělil mi, že se nám rozbilo auto, že sice domů dojel, ale s velkými obavami, zkrátka autoservis bude mít vyděláno. Po obvolání několika servisů se konečně domluvil s nedalekou opravnou, která sice nemá moc dobrou pověst, ale jinde nás nevzali. Nejbližší termín byl ve středu 21.9.22. V sobotu 17.9. se konal v Praze sraz naší školy po 48 letech, takže příjezd kamarádky v pátek odpoledne, sobotní odjezd na nádraží, navečer příjezd z Prahy a nedělení odvoz kamarádky na nádraží se musel odbýt trolejbusem. A aby toho nebylo dost, konal se v sobotu ve městě Ústecký půlmaraton, takže MHD přes město a k nádraží nejezdila. Telefonem na dispečink MHD jsem se dověděla to podstatné, tak jsem se trochu sklidnila.
Ovšem to nebyl konec našich potíží. Když ve středu manžel předal auto do opravny a během dopoledne mu bylo sděleno, že je auto hotové, měla jsem radost, která se ovšem vytratila, když odjel z opravny směr domov a po několika metrech se závada objevila znova. A aby to nebylo tak jednoduché, v pátek odpoledne se závada objevila opět, manžel jel zase do servisu, ale pánové byli zrovna na odchodu, tak jen koukli pod kapotu, konstatovali, že je vše OK a odešli. Ovšem mezitím jsme se s dcerou domluvili, že bychom mohli v sobotu do Splavů na houby, což se také uskutečnilo. Vstávat v sobotu ráno v 6.00 hod. mi je notně proti srsti, ale houby a Staré Splavy je velké lákadlo. Takže jsme vše potřebné naložili do opraveného auta a vydali se směr Dolánky, kam jsme v pohodě dorazili. Dcera už byla připravena a tak jsme něco po osmé vyrazili naším opraveným autem směr les a houby. Řídila Tereza, venku to vypadalo na krásný den a auto jelo jak mělo, co víc si přát. Asi po dvaceti kilometrech slyším, co jsem slyšet fakt nechtěla, ano dcera ohlásila, že závada se opět objevila. Kdybych měla pány automechaniky po ruce, to, co bych jim řekla, by si za klobouk nedali.
A jako to dopadlo? Dohodli jsme se, že když už jsme vstali v šest hodin ráno, tak to nevzdáme, vrátili jsme se do Dolánek, kde jsme přesedli do auta Terčina přítele a opět vyrazili do Splavů. Tentokrát to bylo bez problémů, něco po desáté jsme vystoupili na našem místě u lesa. Byla jsem překvapená množstvím turistů ve městě i v kempech u jezera, v lese naštěstí skoro nikdo nebyl. Počasí bylo nádherné, jak se mi ráno nechtělo, tak příroda se postarala o krásný den a my jsme byli rádi, že jsme to nevzdali. Hub sice nebylo tolik, ale s prázdnou jsme neodjeli. Ještě jsem se stihla projít kolem jezera a udělat pár fotek. Po návratu do Dolánek jsme zase vše přendali do našeho auta a vydali jsme se směr Ústí n/L. Celou cestu jsem byla napnutá jak prádelní šňůra, při každém cuknutí jsem se bála, aby motor nezhasnul. Nicméně domů jsme dojeli a určitě bylo slyšet u sousedů, jak mi spadl kámen ze srdce. A pointa? V pondělí ráno jde auto opět do opravny.