Potemnělé okolí rozestavěného obchodního domu korespondovalo s mojí náladou. Odbočila jsem do rozkopané, neosvětlené a úplně vylidněné uličky, kde jsme se pomalu loudaly vpřed. V okamžiku, kdy jsem chtěla zkontrolovat fenku, jsem pozvedla hlavu a neuvěřitelným úlekem mě doslova zradily nohy. Na druhém konci ulice se pohybovalo pět žlutě svítících velkých čtverců rychle se k nám blížících. Zvíře se začalo ježit na hřbetu, já na temeni hlavy a tak jsme obě vyděšeně čekaly, zda přežijeme kontakt s nadpřirozenými bytostmi s velkými kulatými hlavami.
To budou jen masky na halloweenský večer, pomyslela jsem si, ale bohužel, tato myšlenka nohám aktivitu nevrátila, a tak jsme dál jako dvě zkameněliny trčely do noci. Oddechla jsem si, když „ETíci“ došli k nám. Byli to dělníci vracející se ze stavby, oblečení v pracovních bundách s reflexními pruhy a v ochranných přilbách. Kdo něco podobného zažil, ví, že zježené vlasy bolí. Jak mi klesalo nedobrovolné číro zpět na místo, vybavila se mi vzpomínka na obdobný stav mého vlasového porostu.
Bydlela jsem v přízemí, kam bylo možné z přilehlé stráně vylézt na balkón a do bytu. Seděla jsem u televize, kde dávali Krále Leara s hercem Klausem Kinskim v hlavní roli a v té nejvypjatější scéně, kdy zoufalý král truchlí nad smrtí dcery Kordelie, jsem přestala vnímat okolní svět.
„Ahoj,“ ozvalo se mi u ucha. To manžel při návratu z práce zvolil netradiční vstup do bytu, balkónem. V jeho představách bezva nápad. Posléze, nadšen účinkem svého fórku, se začal neskonale dlouho bavit. Nevím, co se dělo, ale zřetelně si pamatuji, jak se začaly vlasy na mé hlavě zvedat jeden po druhém a bolelo to. Prý to vypadalo, že v zásuvce jsem byla zapojená já, nikoliv televizor. Bezhlesně jsem několikrát vyskočila, usedla a kreace ukončila velkým odskokem ve chvíli, když mě manžel chtěl ukonejšit pohlazením po hlavě. Mýlila jsem se, nekonejšil, jen chtěl vyzkoušet, zda jsou zježené vlasy tvrdé. Není nad překvapení. Příhoda naštěstí nezanechala trvalé následky, pouze trvalou vzpomínku.
Každoročně parta chlapů odjížděla na Balt a právě v době, kdy se manžel ve studeném větru šplouchal v ještě studenějším moři, já uskutečnila svoje překvapení. Neplánovaně! Naskytla se nám příležitost získat byt ve 2. poschodí, můj sen po předchozích děsivých scénách v přízemním bytu, a tak jsem zorganizovala přesun. Mobilní telefony nebyly, abych mohla vše včas avizovat a objasnit. V předpokládaný den návratu zahoukalo auto před domem. Vyběhla jsem radostně na balkón a nevěřící partner rozpažil ruce, ještě dramatičtěji než král Lear a zasyčel: „Co to má být, co to má být?“ „Jé, ahoj, teď bydlíme tady, PŘEKVAPENÍ?“ Spoléhala jsem na to, že muž je výjimečný pohodář, jak se jevil už několik let společného soužití a nakonec bude rád, že jsem ho ušetřila námahy.
Netušila jsem, že skutečné překvapení už měl za sebou. Nic netušící odnosil stan, další vaky, pytle a nevím co ještě, ke dveřím původního přízemního bytu, zastrčil klíč do zámku a snažil se otevřít. Neúspěšně. Vypěnil, začal bušit do dveří, prokládal to dlouhým vyzváněním zvonku a jedním nebo dvěma kopanci do dveří. Kopnutí zabrala, protože se okamžitě dveře rozletěly dokořán a v nich chlap jako hora řval a sázel jedno sprosté slovo za druhým. Manžel se nedal, opakovaně se dožadoval vysvětlení, co dělá cizák v jeho bytu a ať okamžitě vypadne! Ve chvíli, kdy se začalo schylovat ke strkanici, se ve dveřích objevila křehká blondýna, která okamžitě správně vyhodnotila nedorozumění a poskytla vyčerpanému manželovi naši novou adresu.
Od té doby sám na dovolenou nejezdil a později jsme příběhem bavili přátele.
