Pavlík a propiska,
příběh s úsměvem

Dnes Pavlík povyrostl ve školáka velkého.

Taky mám vnuka Pavlíka (už mu bude 21 r.). Ale v jeho necelých 5ti letech byl velice "moudrý" (asi Pavlíci takoví jsou - zřejmě to jméno moudrost přitahuje!. Příběh Vám ale povím až v příštím roce (týká se voleb do Senátu) - na to se nedá zapomenout!

Úvahy dětí jsou neskutečné...a otcové si pohodu nedají ničím rušit. Šikovný klučík

To mi připomnělo, co zažil manžel, když hlídal dvě malé dcerky našich přátel. Dělal jim nemocného koně. Holčičky ho ležícího na zemi pečlivě obvazovaly tak dlouho, že usnul. Když se vrátila maminka, která neměla klíč, a proto se snažila dozvonit na manžela, dověděla se, že nemocný kůň spí, proto jí nemůže nikdo otevřít. Nakonec se manžel probudil, ale byl tak dokonale svázaný, že mu trvalo hodně dlouho, než se dostal ke dveřím. Dodnes se té příhodě smějeme, i když "nemocný kůň" už nikdy nikomu otevřít nemůže. Většina podobných příhod s dětmi končí naštěstí dobře.

Pamatuji si když jsem byla poprvé těhotná, stála jsem frontu u řezníka a z nudy koukala výkladem ven. Okno bylo z části zamlžené a tak jsem nejdříve jen zahlédla malého kluka na kraji silnice. Venku byl studený březnový den, na silnici sněhová břečka, foukalo a kluk tam stál jen v papučkách, punčocháčích a košilce. Mokré vlásky se mu lepily na čelo. Vyběhla jsem ven (byla jsem v osmém měsíci) a přeběhla jsem ulici ani nevím jak. On šel taky za maminkou. Utekl pani učitelce ze školky. Namotala jsem na něj svoji šálu a vedla ho zpět do školky. Učitelka na mě koukala jako bych jim ho snad ukradla. Snad to chlapeček neodstonal, to fakt nevím.

Možná, že to je příběh z Vaší rodiny, který dobře dopadl, ale každopádně bych situace jako hledání ztraceného dítěte nebo takovéhle samostatné putování zažít a řešit nechtěla. Je pravda, že my jsme se od raného dětství pohybovali na malém městě bez obav sami, ale dnes je situace, hlavně co se týče provozu, úplně jiná.