Už nikdy nepřišlo takové jaro

Když si to přečtu a pak vzpomenu na to, co bylo příčinou a co následovalo a v čem já žil shrnul bych to do stručného zvolání: Ty hnusný svině komunistický!

Zuzano, nevidím tu nějakou velkou podobnost obsahu, jsou to jiné zážitky,jen asi ten celkový pocit a to bolavé místečko v srdci zůstalo oběma...

Příspěvek jsem přečetla jedním dechem. Duše pláče.

V každém příběhu je kus "člověčiny". Děkuju. Víc netřeba psát.

Co člověk, to příběh. I ten tvůj je velmi působivý.

Myslím, že kromě těch lidí, kteří v tyto dny někoho ze svých blízkých ztratili, měli nejhorší zážitky ti, kteří byli daleko od domova a mladí, jako jsme byli my - v té době vysokoškolačky. Byly jsme odkázány jen na kusé zprávy z rádia a situaci u nás doma jsme si snad ani nedokázaly představit. Shledání s rodiči a přáteli bylo také velkou a děsivou neznámou.

Opravdu velice silný zážitek, na který se nedá zapomenout. Moc pěkně napsané.