Danka (64): Po ztrátě manžela bolest trvala tři roky

Jsou to životní zlomy, pokud není člověk ještě moc starý a má rodinu a přátele, tak se snáze vyrovná , přesto přichází chvíle, kdy je člověk hluboce sám a moc se mu stýská. Neexistuje recept, jak na to, každý jsme jiný. Ale žijme i přes tu ztrátu pro sebe i ostatní. Vše je jen dočasné.

Vnímám toto téma jako velice citlivé. Společnost je nastavena na mládí, krásu, radost, zdraví, výkon. Smrt začíná být tabu. Trvalo mnoho let, než se v legislativě vůbec začala projednávat otázka paliativní péče. Ještě v minulém století přitom bylo v rodinách běžné zajímat se o poslední chvíle člověka. Bohužel patřím mezi ty, které přišly po 47 letech o manžela, který byl zároveň tím nejlepším kamarádem a kolegou. Souhlasím s Dankou, že kdo neprožil tuto ztrátu, nemůže porozumět. Ale vůbec si nedovedu představit hrůzu přežít své dítě. To je bolest do konce života. Každý se vyrovnává po svém. Já jsem po počáteční rezignaci převzala štafetu naší společné práce a nepřestala pěstovat vztahy s přáteli. Velkou motivací jsou pro mne vnoučata, zájmy a plány. Stesk a slzy tu ale budou napořád. Přeji každému v této situaci, aby našel důvod proč žít.

Omlouvám se za počet hvězdiček. Mělo jich být 5, protože mě článek zaujal.

Milá Danko, já zatím manžela mám. Přesto si dokážu představit Vaši bolest i po tolika letech. Je mi Vás líto. Já jsem během svého života přišla o dcerku a dospělého syna. Opravdu nevím, jak jsem to vše zvládla a dokonce začala normálně žít. Na tuto otázku neumím odpovědět ani sama sobě....