Renata (69): O manžela jsem se starala řadu let ve dne, v noci

Je to moc smutné čtení,nechtěla bych něco takového prožít. Co měl ten pán ze života poslední roky? a co paní? Myslím,že až paní Renata se se vším srovná,bude se jí žít lépe a radostněji. I mně se zdá,že je mi uvnitř tak 30 -40 let,ale navenek už 67...Je to takové nespravedlivé,že člověk nemůže být do 99 let mladistvý,zdravý a silný.Měl by pak rok na rozloučení se s rodinou a přáteli a na 100.narozeniny by zemřel.To by se mi líbilo...

Poslední odstavec, jako bych psala já, pouze s rozdílem, že je mi o 7 let méně a že vím, proč je to možné :-) Myslím, že paní Renata to také ví, pouze si tím zatím není úplně jistá. Zázraky se dějí :-)

Překlepy se dějí, "stává se to i v lepších rodinách" :-) Pochopila jsem to tak, že paní Renata od 69 let věku 11 let pečovala o nemocného manžela, dnes je jí 80 a cítí se na 30. Já ji to věřím a má můj obdiv. U jiného článku jsem napsala: "Nejhorší je "hra na hrdinu", když si člověk myslí jak je silný, jak všechno zvládá, jak všem vyhoví, pak přijde ťafka a zjistí, že to byla pouhá iluze. Píši o vlastní zkušenosti, která nebyla vůbec jednoduchá, ale nesmírně mě posílila a navedla na správnou cestu. Na této "cestě", už bez iluzí, zvládám víc, než jsem zvládala před zmíněnou "ťafkou". Když člověk chce, vždy se dá nalézt něco, pro co stojí zato žít ♥♥♥" Můj manžel žije a já jsem za to nesmírně ráda, přestože bez moji celodenní pomoci by byl bezmocný. Naštěstí mi jeho nemoci nebrání jet si do Jizery uplavat svých 600m, nebo si udělat krátký výlet na koloběžce. Sama zvládám péči o dům, zahradu, domácnost. Z vlastních životních zkušeností vím, že jedno, druhé, třetí, ani další, bych bez životních zkoušek v 30ti letech nezvládla.

OS - zkuste se zeptat prof.VK. Je to smutný příběh stáří který nás může potkat každého. Nikdo si nemůže vybrat jaké zdravotní problémy ho ve sklonku života potkají. Alzhaimer , ruzné zlomeniny , nepohyblivost i to je závěr života.Musíme být vděčni za soužití partnera případně potomku, nebudou to mít s námi nijak jednoduché. Osobně říkám, postihne to většinou jednoho z partnerů který je tím ošetřovaným a tím kdo je ošetřovatelem. Není pravidlem to, že to musí být muž nebo žena. My máme zatím štěstí, že nás se zatím zdravíčko drží, a hlavně máme i koření života v podobě potomků a vnoučat . Nedovedu si představit stáří gayů nebo lesbiček právě bez možnosti potomků a vnoučat. Osobně mám z budoucna obavu, nikoli o sebe ale o babičku, pokud by zde zůstala sama. Jistě bude dožívat u potomků a vnoučat. Já věřím, že to doklepu zde sám a budu vzpomínat na ty krásné roky společně prožité sdobou školáků potomků a rodičovských schůzek vnoučat. Život je krásný v každé době. A každé režimu.

V názvu článku je uvedeno Renata (69) a v závěrečném odstavci, že je paní 80, takže někde je omyl nebo nesrovnalost. Ať tak či tak, pečovat řadu let nebo několik let, jak bylo řečeno, vyžaduje nejen láskyplný lidský vztah, ale především také osobní životní energii. Pokud paní pomáhala manželovi od rána do rána při všech jeho neduzích, musela mít ve svém věku neskutečně mnoho sil. Možná, že taková výjimka existuje, ale bohužel to není pravidlem.

Já bych prosila o ten recept jak se v 80 cítit na 30, mě by stačilo na 50.

Dnešní autoři povídek nejsou to co to bývalo (přispěvatelé do červené knihovny) , nepamatují si co si vymysleli na začátku ,kolik je dětí a pod. Jestli ta paní existuje , věnuji ji pomník pro manžela podle vlastního výběru.

Smutne, ale takovy je zivot.

Já asi už neumím číst, ale kde je těch 69 let? Jinak, kdyby to bylo pravdivé, a takových osudů jsou tisíce, klobouk dolů pře manželkou. Věrohodnost mi ovšem úplně rozbil ten poslední "sebestředný " odstavec. 80,60,30. Takže prosím, milá redakce, chce to alespoň editora !

Ano, je to opravdu divné. Ty nesrovnalosti jsou jasné.