Dana (66): Sen o životě na vesnici se po ztrátě manžela stal noční můrou

My jsme opačný případ. Celý plodný život jsme prožili na sídlišti, kde jsme měli všechno při ruce. Už 18 důchodových let bydlíme v malém domečku u lesa na konci dědiny. Prožíváme ten nejkrásnější podzim života. Nutí nás to se hýbat, starat se o zahradu a neležet u TV. Je to poznat i na našem zdravotním stavu

Náš příběh je dlouhý, zkusím ho nějak zkrátit. Vzala jsem si muže z vesnice, musela jsem s tím počítat, ale nechtělo se mi. A protože jsem se kousek od našeho bydliště narodila, tak jsem nakonec souhlasila. Bydlíme zde již spolu 55tý rok. V mládí nám to nepřišlo, všude se doběhlo, nebyl problém.Později jsme si koupili auto, tak se i jezdilo. Mně ale začaly bolet klouby, a bez muže jsem byla neschopná se někam dostat. Před 5-6 roky muž onemocněl a já jsem byla nešťastná .Také se pomalu vytratily autobusové spoje, jsem odkázaná na děti a vnuky, kteří bydlí v blízkosti, ale ne vždy mají čas s námi ject k lékaři, či na nákup. I když se hodně snaží, já jsem nespokojená, denně přemýšlím o tom, že ve městě bychom tyto situace zvládli lépe. Já se starám o muže, i když sama mám dost svých problémů. Krok, který jsem před dávnými lety udělala, byl krok špatný. Obě naše děti zůstaly na vesnici, a dokonce i vnuci cítí vztah k rodné hroudě. Jsem asi výjimka, pro mě je doma tam, kde jsem chodila do škol, kde jsem měla kamarádky i první lásky a hlavně lásku mých rodičů.

Naprosto ve všem souhlasím. Ve vesnici jsem žila odjakživa, ale po padesátce mi došlo, že není o co stát. A když vám postupně odcházejí klouby a přemýšlíte, jak posekat trávu... Dům je prodaný a bydlím v malém bytě v nevelkém městě. No a šedesát mi bude za půl roku, když Bůh dá. Opravdu je dobré přemýšlet dopředu, bydlení na vsi taková idylka není.

Někdo se může cítit osamoceně i ve městě nebo v nějakém starobinci. Na vsi je jiný život,více se vnímá koloběh přírody. Je tu ticho a klid,určitý řád,třeba s krmením koček. Nemyslela jsem si,že nebudu žít ve městě,kde jsem byla zvyklá 60 let.Ale na chalupu jsem jezdila ráda,cítila se tam vždy jako o svátku nebo o prázdninách a to mi zůstalo.Tak se mi zdá každý den jako neděle,zvláště,když svítí slunce,a to,že si nemám zas tak moc s někým,kromě manžela,povídat,mi nevadí. Jo,dokud je člověk zdravý,tak je to fajn.

Chápu, osamělé ženě, která není až tak moc zvyklá životu na vesnici není lehko. Pokud budete chtít změnit bydlení, nikdo vám v tom nemůže bránit, víte sama nejlépe, co vám je bližší.

Naprosto s vámi souhlasím. Pocházím z malého městečka na Kolínsku. Narodila jsem se tam, celý život tam jezdím za babičkou, tetou, nakonec jsem po jejich smrti chaloupku zdědila a opravila. Sousedky se mne ptaly, jestli si to dělám přípravu do důchodu. Odpověděla jsem , že v žádném případě. Celý život žiji v okresním městě, kde jsem až do důchodu pracovala a na město jsem zvyklá. mám zde přátele a všechny služby, které bych kdy potřebovala, jsou v místě, včetně zdravotnických zařízení, které právě teď, kdy se mi hlásí potíže s chůzi velmi oceňuji. Jsou tu i dcera s vnučkou a s pravnoučátkem, jsem tu spokojená.

Tohle je hodně individuální. Záleží na společenství. Žiji na malé vesnici, kde je hodně osamělých starších lidí. Ale nikdo není sám. Všichni jsme tady strejdové a tety, nebo babičky a dědové. Zajistit nákup ve městě, léky, zaplatit složenky přes internet, popřát k narozeninám... co já vím co ještě. Prostě u nás nikdo nemá pocit osamění.

Ano, je to jak píše paní Jitka "každý je nějak nastavený", no, a je moc fajn, když se ta "nastavenost" sejde s realitou ... Rodina, známí, kamarádky teď také často řeší otázku kam na důchod - byt, chalupa, zůstat ve velkém domě, město, venkov? Odpověď není jednoduchá ... Nejlépe je na tom, dle mého, kamarádka z nevelkého města - byt v paneláku, potraviny u domu, do centra ani ne 10 minut chůze, tam lékaři, dostatek obchodů, kaváren, místní divadlo a na druhou stranu od domu 10 minut jízdy na kole zahrádka s chatičkou a krásná příroda všude kolem. Navíc je rodačka, takže o známé není nouze. Ideál ... Ala komu to tak vyjde? Paní Daně přeji, aby byla v novém bydlišti spokojená ...

Ano paní Hano, máte recht, záleží na úhlu pohledu, zda s hora, či zdola. Každý člověk je nějak nastavený, pro jednoho je všední život ve městě, s divadly, kiny, restauracemi, vinárnami, kavárnami "u nosu", pro jiného je všední život na vesnici a stačí mu ke spokojenosti práce. Život není jen zábava, on totiž "někdo" musí na té vesnici trvale žít, aby zoral pole, zasel obilí, cukrovku, zasadil brambory, nakrmil slepice, .........., aby ti, co si užívají všední život ve městě, měli co jíst. Ale názor Vám nevyvracím, ani Vám ho neberu, mám svůj.

Milá paní Dano, ano MILÁ, i když jsme se nikdy neviděly! Tak lidský a vypovídající příběh, který naprosto přesně vyjadřuje moje pocity, jsem ještě nečetla. Jsem starší než vy, narodila jsem se v Praze, obojí prarodiče žili na Praze 1 v centru včetně rodin tety a strýčka. Sama jsem vyrůstala v téměř stotisícovém městě. Od dětství jsme léto trávili na chatách (tehdy velmi skromných) . Lesy, potoky, rybník, obrovské louky, prostě nádhera! JENŽE : přišlo září a lesy neposkytovaly kino, divadlo, nákupy, koncerty, parky, natož hudební školu, sportoviště apod. Těšila jsem se vždycky už na domov, Prahu, prostě všední život. A tak je to dodnes. Místo chat máme nový domeček na úplném okraji města v zahrádce s bazénem (jsem vodní živel), bydlíme v menším bytě v centru a na "chaloupku" můžu zajet za 12 minut MHD s kabelkou přes ruku. Naše menší vnoučata to tam milují, ale také se těší na své kroužky, kamarády a ruch města. Každý člověk je nějak nastavený a já si opravdu nebudu hrát na bodrou venkovanku (mám je za kamarádky !, to ano), kterým stačí práce, děti, zahrádka, pes a kočka a někdy i slepice ! Lhát si, je nejhorší zlo páchané na sobě samém.