V životě jsem viděla mnoho uplakaných tváří a vnímala emoce, které je provázely, ale jen jedna jediná slza, kterou jsem zahlédla při kradmém pohledu na starého nemocného muže, zjizvila moji duši a vzpomínka na ni mě bude provázet až do konce života. Muž seděl nehnutě s rukama v klíně na lavičce v zahradě, kde prožívali se ženou mnoho krásných let. Stěhovali se brzy zjara a do bytu se vraceli až s prvními mrazíky. Společníkem i ochráncem zároveň byl německý ovčák. Zahrada byla ošetřovaná s láskou, úroda zajišťovala většinu toho, co potřebovali k jídlu, a studna, kterou společně hloubili, byla vždy plná čisté studené vody. Také v zimních měsících byla zahrada s nimi v podobě kompotů, zavařenin, čalamád, ve sklepě byly dvě nebo tři bedny chutných brambor a muž si občas dopřál skleničku rybízového nebo višňového vína.
Muž nevnímal chlad dubnového odpoledne, nevnímal svět kolem sebe, byl už jen stínem onoho krásného jedinečného člověka a celý jeho dlouhý život se v té chvíli vešel do jediné slzy. Možná vzpomínal na dětství, na své rodiče, na koně z dob služby u dragounů, na přátele nebo na sliby, které nesplnil. Na první setkání s milovanou ženou ve válkou drceném německém městečku Vogelsberg, kde se narodilo jeho jediné dítě. Možná vzpomínal na životní úspěchy a nezdary nebo ustrnul v jednom jediném okamžiku svého bytí a svůj strach ze smrti vložil v myšlenkách do rukou Všemohoucího, a tak se po mnoha letech ateismu vrátil zpět do náruče víry římsko-katolické.
Už se nedozvím, na co myslel, a tak se mi vrací zas a znova slza tatínkova.